Ani doba tenkráte nebyla jednoduchá. President Masaryk v roce 1935 abdikuje, na jeho místo nastupuje zcela odlišný Edvard Beneš, na západě od nás německý tehdy ještě nebratr pilně chrastí zbraněmi a v celém českém pohraničí vzniká obdivuhodný systém mohutného železobetonového opevnění. Práci s železobetonem tedy máme v té době celkem „v ruce", byť obecné starosti jsou zcela jiného druhu. Na rozdíl od vševojskových pevností je ústecké divadlo navrženo jako poměrně subtilní monolitický železobetonový skelet s cihelnými vyzdívkami, tedy v systému, značně uvolňujícím prostorové myšlení architekta.
Projekt i realizace vznikly bez pomoci počítačů, 3D kreslících programů, mobilních telefonů, plotrů, tiskáren a internetu – o to více se tehdy musely používat hlavy, ruce, selský rozum a logaritmické pravítko. I stavařské řemeslo tehdy mělo ono celkem slušné pomyslné zlaté dno. Rovněž administrativně legislativní zatížení v rámci projektování a výstavby bylo tenkrát někde úplně jinde nežli dnes. V dnešní době by žádný podobný objekt v Ústí nad Orlicí vzniknout nemohl, památkáři, úřady, komise, výbory, dotčení orgánové a všemožní samozvaní ochráncové čehokoliv by to prostě nepřipustili.
Veškeré výkresy jsou kresleny ručně planžetovými rýsovacími pery, nulátky a tuší na pauzovací papír neboli „pauzák" a je na nich kupodivu vše potřebné. Starší generace architektů a projektantů si tento způsob tvorby ještě dobře pamatuje, mladá generace neví ani zbla, o čem je řeč. Kromě výkresů pro povolení stavby byly samozřejmě zhotoveny i výkresy prováděcí včetně statických výpočtů, podrobného výpisu armatury a také výkresy zúčtovací. Projekt na Roškotovo divadlo by v dnešní době vážil mnoho desítek kilogramů, přičemž valnou většinu z toho by tvořily doklady, souhlasy, stanoviska, vyjádření, povolení, zprávy, průkazy a další šílené bláboly administrativně pomatených hlav.
Avšak zpět do reálné reality. Z původních materiálů a vybavení divadla nezbylo prakticky vůbec nic. Původní fasáda z jemnozrnného světle šedého břízolitu se slídovými zrcátky byla nahrazena sice také břízolitem, leč hrubozrnným okrovým následně pravidelně doplňovaným sprejerskými čmáranicemi. Hlavní vchodové dveře někdo natřel na hnědo, ke dveřím do restaurace pak přidal červené rámečky. Novodobé mrazuvzdorné cihly na obloukové zdi před restaurací nejsou příliš mrazuvzdorné. Park kolem divadla, v rozporu (nebo v souladu?) s územním plánem paměnšenyj o soukromou zahradu s pseudokapitalistickou vilou nevilou, dnes slouží zejména feťákům a jednou za rok také letnímu kinu. Původní elegantní neonová svítidla byla nahrazena novými plechovými žárovkovými monstry, původní sedadla a povrchy byly vyměněny za nové, odlišné, snad funkční a „moderní", i když jak pro koho. Kino bylo digitalizováno, jinak to už dnes nejde, což naštěstí nasadilo na koleje v té době těžce strádající analogovou kinonávštěvnost. Původní teplovzdušný vytápěcí systém na lehký topný olej byl nahrazen současným topením na zemní plyn s dálkovým ovládáním a ohavným pilířem, „zdobícím" spolu s omlácenými kontejnery zadní vstup. Ve foyeru přibyl čas od času přebudovaný bufet nebufet. Druhdy vyhlášená restaurace v suterénu se již před delší dobou zcela vzdálila původnímu poslání a schody z foyeru, po kterých se do ní dalo sejít, již mnoho let trpělivě a marně čekají na opravu a provozní rehabilitaci. Skvostné venkovní lodžie a terasy s ojedinělými výhledy jsou pro veřejnost otevřeny zhruba jednou za deset let.
Hodně samokuchařů a mnoho nepovolaných obvykle zkazí i tu nejlepší polévku … I přes vše výše uvedené je však naštěstí stále ještě co obdivovat. Zatím se kupodivu nikomu nepodařilo tento bezesporu zajímavý objekt odstranit – některé jiné neméně hodnotné české moderní stavby toto štěstí neměly, nemají či mít nebudou. No a může pak být, že v rámci oslav 100 let od uvedení do provozu, tedy v roce 2036, se pan architekt Kamil Roškot možná konečně přestane „funkcionalisticky" zmítat v hrobě, neboť jeho divadlu a okolí bude opět a konečně navrácen původní lesk a sláva.
Ing. arch. Petr Kulda