Pedagog, houslový virtuos a především sympatický člověk v každém ohledu nebude chybět v rodném městě Mistra Kociana ani letos. „Již mnohokrát jsem zdůraznil, že KHS je výjimečná soutěž," konstatuje Pavel Hůla na začátku Kocianova Ústí 2015, jehož součástí je kromě 57. ročníku soutěže také jubilejní desátý festival.

Pojďme na úvod zavzpomínat na loňskou soutěž. Laureátský titul putoval zásluhou Meng Jia Lin do Toronta a stačil na něj šestiminutový výkon, což mnohé překvapilo. V čem byla naturalizovaná Kanaďanka výjimečná?
Byla opravdu skvělá, což jsem si ověřil ještě znova později na záznamu Koncertu vítězů, který vysílal Český rozhlas. Hrála opravdu jako hotová umělkyně.

Předpokládám, že si nenecháte ujít její koncert s Komorní filharmonií Pardubice. Je vystoupení laureátů s ročním odstupem určité vysvědčení, důkaz pokroku, který za tu dobu udělali?
Určitě na koncert zajdu. Vždy je zajímavé slyšet laureáta již po roce, v tomto věku totiž mladí houslisté dělají největší pokroky.

Odborná porota Kocianovy houslové soutěže neprošla nějakými zásadními obměnami, nové je pouze jméno pedagoga Pražské konzervatoře Jiřího Fišera. Mohl byste jej blíže představit?
Jirku znám jako výborného houslistu, byl dlouholetým členem Doležalova kvarteta. Pak se dal na pedagogickou dráhu, přivedl do Ústí celou řadu skvělých houslistů a získal s nimi mnoho cen. A tak jsem si letos řekl, že by mohl také jednou zaujmout pozici na té druhé straně, tedy v porotě. On mé pozvání přijal, a tak se těším na společnou práci.

Chybí ale jméno Pavla Šporcla, není to pro „Kocianku", minimálně v ohledu prezentace navenek, trochu škoda?
Určitě to škoda je, ale Pavel moji opětovnou nabídku na účast v porotě nepřijal.

„Startovní listina" letošní soutěže obsahuje celkem 48 jmen. Prostudoval jste si obsazení jednotlivých kategorií, nebo před soutěží podobnou přípravu nepodstupujete?
Seznam účastníků jsem si prohlédl, ale v zásadě se nezajímám, kdo přijede nebo nepřijede.

Dá se už nyní odhadovat kvalita jednotlivých kategorií? Narážím na skutečnost, že mezi nejmenšími je šestnáct přihlášených, o dvě kategorie výš polovina, tedy výrazně méně.
Do nejmenší kategorie teď jezdí více houslistů. Je to zřejmě tím, že jsme tuto kategorii udělali jednokolovou, což je pro nejmenší houslisty zajímavější. Každý si zahraje celý svůj připravený repertoár.

Může hrát na KHS roli něco, co bychom mohli pojmenovat jako zkušenost, znalost prostředí? Nebo stačí prostě přijet a dobře zahrát?
Jsou houslisté, kteří jezdí na Kocianku každý rok, nezávisle na tom, zdali je to pro ně věkově výhodné. Myslím, že to je individuální záležitost. Každý chce samozřejmě hlavně hrát co nejlépe.

Je nějaký moment letošního Kocianova Ústí, na který se zvlášť těšíte, nebo pro vás týden v Ústí bude především o náročné práci porotce?
Volného času mnoho nebude, ale vždy se těším na setkání se známými, ať už přímo z Ústí, anebo s těmi, kteří na Kocianku každoročně přijíždějí.

V předešlých letech jste několikrát krátce před „Kociankou" absolvoval japonské turné, letos máte kalendář podobně nabitý?
Byl jsem v nedávné době v Kanadě a USA, teď se budu vracet těsně před soutěží „pouze" ze Španělska.

Od poslední soutěže jste se do Ústí podíval ještě jednou, a to v rámci koncertu k poctě prvního ředitele zdejší umělecké školy Antonína Šimečka. Jaké pocity ve vás tato akce zanechala?
Jsem moc rád, že jsem si mohl při této příležitosti zahrát s Komorním orchestrem Jaroslava Kociana a Bohoušem Mimrou Bachův Koncert E dur. Ten jsem totiž hrál poprvé v roce 1968 právě pod taktovkou Antonína Šimečka se stejným orchestrem. A tak jsem zavzpomínal na skvělého muzikanta a člověka, který toho právě pro ústecký hudební život tolik vykonal.

Daří se vám i nadále skloubit uměleckou činnost s pedagogickou na AMU? Takový „dvojboj" je jistě náročný.
Já mám na AMU pouze poloviční úvazek, se studenty mám domluveny termíny někdy hodně dopředu, snažím se nikoho neošidit. Když je potřeba, učím i o víkendech nebo o svátcích.

Jistě sledujete mladší českou houslovou generaci, dejme tomu od osmnácti, dvaceti let nahoru. Kdo z ní má podle vás před sebou opravdu slibnou uměleckou kariéru?
Máme teď docela dobré období, skvělé houslisty typu Špačka, Mráčka. Teď se stále více zviditelňuje i Milan Al Ashab, laureát KHS 2006.

Soutěž nesoucí jméno ústeckého houslového virtuosa se pomalu, ale jistě blíží k šedesátce. Drží si podle vás kvalitu, má ve světě zvuk a doma zázemí?
Soutěž má opravdu ve světě svůj zvuk, nakonec o tom svědčí počet cizích států, který se neustále zvyšuje. Samozřejmě z toho vyplývá určitá nevýhoda – velká konkurence pro naše mladé houslisty.

Někde jsem zaslechl, že KHS je vnímána jako příliš náročná soutěž, přísná v hodnocení. Někteří mladí houslisté si na ni třeba netroufají. Není to spíše ke škodě než užitku?
Již mnohokrát jsem zdůraznil, že KHS je výjimečná soutěž. Zúčastnit se jí mohou jen ti nejlepší houslisté ve věku do šestnácti let. Nakonec ale stejně tak existují velké soutěže, kde věkový limit je třicet let. Takových soutěží je spousta, ale mezi nimi je soutěž v Bruselu či Moskvě, kam mohou přijít jen ty největší hvězdy. Takže ponechme Kociance její výjimečnost.

Jen tak mimochodem, co vlastně v houslovém světě znamená Jaroslav Kocian? Pro Ústecké jistě mnoho, ale není jeho jméno v širším kontextu jen jedním z mnoha?
Jaroslav Kocian měl smůlu, že jeho umění není prakticky zaznamenáno na zvukových nosičích. Sám ukončil kariéru velmi brzy a věnoval se poté jen pedagogice. Rád ale vyprávím historii, kdy se členové Kocianova kvarteta setkali v Anglii s Ruggiero Riccim, a ten sám vyprávěl o tom, jak byl Kocian skvělým houslistou. JAN POKORNÝ