Tahle energická vysokoškolsky vzdělaná dáma nemůže bez své fňukny, jak nazývá svou harmoniku, žít. Dvanáctikilový nástroj, který neváhala koupit za své pole, věší na ramena, i když trpí bolestmi způsobenými revmatoidní artritidou. „Paní doktorce jsem řekla, že kdybych nemohla hrát, za čtrnáct dní bych umřela. Musím hrát, tohle je moje láska a droga. Kdyby mi někdo řekl, ať si vyberu mezi autem za půl milionu a harmonikou za padesát tisíc, tak se vůbec nebudu rozmýšlet,“ vyznává se.
„Harmoniku jsem dostala pod stromeček, myslela jsem si, že je to cestovní kufr. Hrála jsem na piano, takže pravou ruku jsem měla zvládnutou, ale ta levá, to je úplně jiný systém. Takže jsem se chodila učit hrát. Ale pak jsem dělala maturitu, studovala vysokou a pak jsem jela do Sýrie a pak na pět let do Španělska a pak byla rodina. Pracovala jsem v dětském domově, kde byly služby o víkendech a o svátcích. Když jsem měla volno, musela jsem se starat o veliký dům, osm slepic, čtyři krůty, padesát králíků, jednoho vlčáka a kocoura, takže na harmoniku nebyl čas,“ vzpomíná s humorem Hana Bernardová.
„Teprve teď, když jsem baba v důchodu a nastěhovala jsem se do Kostelce do něčeho menšího, mám čas,“ dodává. Poprvé se odvážila hrát na setkání harmonikářů v Kostelci, teď už je pravidelnou účastnicí podobných akcí v Častolovicích, Javornici, Podlesí nebo Homoli, v Letohradu si zahrála poprvé.
