Dokumentarista a pracovník pardubického Českého rozhlasu Jiří Flídr má za sebou mimořádně plodný rok. Na nedostatek činnosti si stěžovat nemůže, už ve čtvrtek totiž odstartuje devátý ročník festivalu dokumentárního filmu se sociální tematikou Nadotek, který má společně s uměleckým vedoucím Martinem Štollem na starost.

Když si vzpomenu na osmý ročník Nadoteku, ten se vám asi bude hodnotit dobře, viďte.
S Martinem Štollem jsme se shodli, že loňský Nadotek patřil, hlavně díky novému a intimnějšímu prostředí, každopádně k nejlepším. Za tři dny navštívilo projekce hodně přes patnáct set lidí.

Takže Malá scéna dokumentaristům svědčí?
Určitě. Je špičková a voní novotou (úsměv).

Do začátku letošního festivalu zbývají už jen dny. Kolik času zaberou přípravy a co přesně obnášejí, kdybych chtěl náhodou nějaký Nadotek také někdy uspořádat?
Především sehnat peníze. Časově to tak náročné není, náš tým je sehraný a každý ví, co má dělat. Letos nás ale ty finance překvapily, to je fakt.

Copak, nejsou?
Přišli jsme asi o osmdesát procent sponzorů.

Dá se tedy hovořit o finanční krizi v české dokumentaristice?
Ne, zatím ještě ne a doufám, že se ani nepromítne. Je fakt, že státní fondy na podporu kinematografie a granty jsou seškrtané. Ale nemyslím si, že by se to přímo promítlo do tvorby, že by se netočilo.

Na festival to ale, jak přiznáváte, vliv mělo. Nemáte krátce před úvodní projekcí strach o kvalitu devátého Nadoteku?
Nemám, kalkulujeme s nižšími financemi dopředu. Seškrtali jsme vše, co šlo, třeba i raut pro pozvané, aby nebyl ošizen divák a o třetinu nižší rozpočet nepoznal. Festival si na sebe nemůže vydělat, letos jsme odkázáni na granty. Razíme ale cestu, že nevybíráme vstupné, to je pouze dobrovolné.

Jak to letos vypadá s počtem přihlášených snímků a rozdělením kategorií?
Kategorie jsou standardně dvě, do třiceti a nad třicet minut. Z třiceti promítaných filmů bude zhruba dvacet soutěžních, je to podobné jako v minulých letech. Výběr filmů je v podání Martina Štolla precizní a náročný, dostane se sem jen špička.

Lze tedy o Nadoteku hovořit jako o zavedené značce?
Já bych řekl, že je dobře zavedená značka (smích). Nebudu přehánět, když povím, že mezi režiséry-dokumentaristy patří mezi top čtyřku v republice.

„Esem“ letošního programu je bez debat vyhlášená dokumentaristka Helena Třeštíková.
A doufám, že naše „eso“ zabere. Paní Třeštíková je osobnost, filmařsky i lidsky. Myslím, že na debatu s ní přijdou v sobotu i ti, kteří zrovna nevyhledávají dokumentární film.

Během tří dnů promítání představíte hned sedm snímků Heleny Třeštíkové. Vybírali jste náhodně, nebo podle nějakých kritérií?
U každého takto významného hosta se snažíme o jakýsi průřez tvorby. Od raných filmů až po ty poslední. Silná stránka Heleny Třeštíkové jsou především časosběrné dokumenty. Tedy takové, které se točí řadu let s určitými pauzami. Natočí se strašně moc materiálu, z něhož vznikne třeba hodinový film. Umění zvládnout takové množství záznamu, aby vzniklo něco uceleného, zvládne jen opravdu zkušený režisér.

Příkladem takového dokumentu v případě Heleny Třeštíkové jsou například Manželské etudy?
Ano, ty se točily už někdy v sedmdesátých letech a pokračovalo se po roce 2000, tedy s třicetiletou pauzou.

Posledně jste také vsadili na „regionální kartu“ a projekce filmu Kasaři, který se natáčel přímo v Ústí, Oušťáky přilákala. Letošní drama Klíč je pokračováním v této snaze?
Přesně tak. Hledali jsme další film, který by měl nějakou spojitost s Ústím, protože loni Kasaři úžasně zabrali. Klíč s Františkem Vicenou v hlavní roli nám vytipoval Martin Zahálka, který navíc k Vicenovým připravil expozici, jež bude v kavárně Malé scény ve čtvrtek představena. Promítat budeme z původní filmové kopie.

V roce 2007 se křtila rozsáhlá publikace o Janu Špátovi. Loni jste si vybrali pauzu, co letos?
Letos budeme z autorské dílny Martina Štolla křtít knihu Čeští režiséři – dokumentaristé. Cena zbrusu nové a rozsáhlé encyklopedie je necelých sedm set korun, ale Martin mi říkal, že udělá nějakou speciální slevu.

Už přemýšlíte s Martinem Štollem o jubilejním desátém Nadoteku?
To už delší dobu. Chystáme k malému výročí dvě věci. Chtěli bychom od ledna jednou do měsíce udělat večer dokumentárního filmu, šlo by o takovou ochutnávku z předchozích ročníků. Na desátý Nadotek bychom rádi pozvali některé z držitelů Ceny Milana Maryšky za přínos českému dokumetárnímu filmu. Kdyby se sešli na pódiu, bylo by to báječné.

A váš sen, koho byste si na pódiu přál?
Můj sen by byl Jan Špáta, ale ten už mezi námi bohužel není. A asi nepřijede pan Táborský, který žije v Kanadě (úsměv).

Jak je ale cítit z vašich slov, český dokument má i za hranicemi slušné renomé.
Každopádně, a to nejen v Evropě, ale v celém světě. Naše dokumenty se nedabují a nedoplňují komentáři, jsou o lidech, kteří v nich promlouvají.

Na závěr z jiného soudku, co vaše tvorba? Stíháte vůbec při práci v rozhlase ještě někdy vzít kameru do ruky?
Naopak, měl jsem velice plodný rok. Natočil jsem čtyři filmy, u třech dalších jsem dělal kameru. Navíc finišuji s přípravou filmů na příští rok, ten jeden bude lahůdka.

JAN POKORNÝ