Zdeněk Piškula: Lajna pro mě byla příležitost, jak se vymanit z pohádkových rolí

Dělalo vám během natáčení něco větší potíže?
Je tam jedna scéna, kdy sedím na koni obráceně, zády ke hřbetu koně. Několikrát se stalo, že se můj kůň při ostrém záběru začal plašit a utíkat. Cítil jsem se v tu chvíli jako cirkusák. Jel jsem na koni naopak, musel jsem se otočit a zkrotit ho.

Seriálový profesor Vojta Dyk: Je to poslání, tu zodpovědnost učitelům nezávidím

S jakými pocity se na pohádku díváte dnes, po sedmi letech od premiéry?
Já se na ni už nějaký ten rok nedívám. Mám krásné vzpomínky na natáčení a chci si je tak uchovat. Byl to první celovečerní film, který jsem točil – a když se něco takového podaří s Janem Svěrákem, je to vzácnost!

Další velkou pohádku Nejlepší přítel jste natočil s Karlem Janákem…
Tohle natáčení bylo náročné po fyzické stránce. Půlku pohádky jsem byl bos nebo mokrý. Bohužel jsme nenatáčeli úplně v létě, ale na jaře, kdy umí být ještě hodně nepříjemná, kousavá zima. A byla… Asi nedokážu popsat nějaký jiný silnější zážitek. Je to prostě práce jako každá jiná. Intenzivní ale dokáže být i v tom, že potkáte nové lidi a navážete vztahy.

Jsme v čase svátečním, prožíval jste Vánoce jako malý kluk?
Ano. Jakmile začaly vánoční prázdniny, tak se mi přeplo vnitřní nastavení a upadl jsem do velké pohody plné štěstí. Nejspíš to byla vánoční atmosféra, která mě dostala. Dokonce jsem měl i jeden takový overal v podobě soba, který jsem nosil celé Vánoce, tedy s pauzami na praní samozřejmě…

Jak trávíte Vánoce dnes?
V kruhu rodiny samozřejmě. Jen už to vůbec neprožívám. Vánoční atmosféra už pár let není. Já ty Vánoce vlastně tolik rád nemám. Jsem rád, že se sejdou rodiny, pojíme spolu a popovídáme si. Tam bych to ukončil.

Vloni jste v době lockdownu natočili v Městských divadlech pražských píseň Vánoční čas. Jak zpětně vnímáte atmosféru těchto dní?
Vzhledem k tristní zdravotní situaci, která je dnes, a vzhledem k tomu, že (ne)vláda nic nedělá a mě to tak rozčiluje, řekl bych, že minulý rok jsem vnímal s nevědomím. Po minulé zkušenosti s tisíci mrtvých si Andrej Babiš dál jede svou populistickou vlnu a neřeší, že se plní nemocnice a že máme nejvyšší počty nakažených, co tu kdy byly. Vše, co si přeju pod stromeček, je zbavit se toho pána navždy!

Autenticita je pro mě důležitá v profesním i osobním životě, říká Tomáš Klus

Jak pohlížíte na právě končící rok?
V něčem to byl rok stagnace, ale zároveň si myslím, že jsme se každý zamýšleli sami nad sebou a posouvali se vnitřně. Nazkoušel jsem v Městských divadlech pražských tři inscenace – Přes čáru, Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 a Roberto Zucco, plus Bouři na Letních shakespearovských slavnostech, abych je díky pandemii nakonec všechny odpremiéroval v jednom týdnu, což byl asi nejšílenější týden v mém životě. Zjistil jsem, že nazkoušet inscenaci a pak ji dát do šuplíku je velice frustrující. Už bych to nerad zažil.

Jak dlouho jste se fyzicky připravoval na náročnou roli Roberta Zucca?
V podstatě po celou dobu zkoušení. Jelikož byl lockdown a nehrálo se, tak jsme mohli zkoušet do večera. Byl jsem tam jako celý den ve fitku. Podobně to bylo i s Elefantazií, kdy jsem si po každé zkoušce dával navíc ještě hodinu na chůdách, na kterých během celého představení chodím.

Pokud hovoříme o fyzičce, ve filmu Zlatý podraz jste si musel tréninků užít také celkem dost…
To ano. Půl roku před natáčením jsme intenzivně trénovali. Basketbal mi zůstal dodnes. Hrál jsem odmala fotbal, a pak jsem přičichl k více sportům. Basketbal mi doslova přirostl k srdci. Řadím ho mezi nejkrásnější sporty.

A pak je tady váš další sportovní výkon – seriál Lajna. Co pro vás Lajna znamená? Pro fanoušky internetu je to fenomén…
Lajna pro mě byla příležitost, jak se vymanit z pohádkových rolí. Myslím, že se to povedlo. Od té doby už mi moc nabídek na pohádku nechodí. Lajna je takový punk projekt. Jelikož je to pro internetovou televizi, tak jsou na ni omezené finance. To znamená, že jsme občas měli jen jeden pokus na to zahrát scénu, protože po nás šli na led opravdoví hokejisti.

Vím, že jste se nedávno dostal do Himálaje kvůli pomoci druhým…
V Indii jsem byl s neziskovou organizací Brontosauři. V Himálaji jsme plnili takzvané tři Himálajské výzvy. Měli jsme přejet na motorkách skrz Himálaj k jezeru Pangong, sjet řeku Indus a vylézt na šestitisícovku Stok Kangri. Lidé nám mohli z Čech během těchto výzev posílat peníze, aby nás motivovali k jejich splnění. Pokud jsme výzvu splnili, peníze se přesunuly na výstavbu místní školy v Mulbekhu. Pokud ne, peníze by se jim vrátily zpět na účet. Takto jsme vybrali zhruba sto tisíc korun.

Takže celkem dobrodružství.
Dobrodružství to bylo nezapomenutelné. Sáhl jsem si na dno, viděl jsem dosud nejkrásnější místa ve svém životě a seznámil se s úžasnou partou lidí, kteří tam jeli, aniž se znali. Tento druh cestování mám rád. Člověk se střetne s doslova jiným světem. Vždy si přijdu jako na jiné planetě, kterou chci víc a víc objevovat.

Pohádková sudička Daniela Kolářová: O Vánocích dodržuji hned několik zvyků

Zpět do naší reality. Co by vás mělo v nejbližších měsících čekat?
Před měsícem jsem dotočil s polskou produkcí romantickou komedii z prostředí Prahy. Celé je to v angličtině a u nás to poběží v únoru na SkyLinku. Pokud to někde zaregistrujete, tak si to určitě pusťte. Nechali jsme na tom spoustu práce a myslím, že nepůjde jen o jednu z mnoha dalších tuctových romantických komedií…

Točil jste v angličtině, kde jste se naučil dobře anglicky?
Neřekl bych, že jsem perfektní angličtinář. Nedávno jsem se přihlásil na kurzy angličtiny, kam docházím, protože je hodně co zlepšovat. Nejvíc jsem se anglicky naučil při sledování seriálů, filmů, poslechu podcastů nebo čtení nějakých článků.

Co vy a žánr romantická komedie?
Myslím si, že udělat dobrou romantickou komedii je v dnešní době velice těžké. Romance je zprofanovaný žánr, kde je složité se vyhnout hloupému klišé, poněvadž to k němu lehce svádí. Když má k tomu tvůrce přidat ještě komedii, je to vyšší level. Ale když se to povede, tak se snáz dotkne divákova srdce a zanechá emoce.

Jaký byste si přál, aby byl ten následující rok 2022?
Jedno přání jsem už prozradil, a to druhé by bylo, abychom ten příští rok už konečně prožili bez covidu.