Sabina Laurinová: V občance mám sice padesát, cítím se ale na pětatřicet

Začínáte každý svůj den kávou?
Začínám den velkým hrnkem čaje, teprve ten mě nějakým způsobem probere a dostaví se chuť na kávu. Tu si pak vychutnám až třeba kolem desáté hodiny. A co je zvláštní, začala jsem vyžadovat dvě kávy po sobě, asi potřebuju víc energie. (smích)

Většina lidí má ranní kávu jako svůj rituál. Máte něco místo toho?
Myslím, že ne. Kávu ráno piju obvykle rychle, nijak ji nevychutnávám, protože na to nemám čas. Udělám si dvě rychlá kafe, kopnu je do sebe a vyrážím do světa. A pak si dám ještě jedno odpoledne.

Jan Rosák: O práci jsem nikdy prosit nemusel, končit se mi ještě nechce

Hrajete v divadle, točíte seriál… máte už doma zajetou rutinu, nebo je u vás každý den jiný?
Každý den je u mě jiný, což je to, co mě na mé profesi vždycky bavilo. Žádný den jsem nikdy neměla stejný. Možná jen v covidové době, ale to bylo asi u všech. Hodně se toho mění i proto, že mám mladší dceru stále ještě na základní škole, takže ráno je u nás doma většinou fofr, čímž se odstartuje mnoho věcí, které mají dál přes den pokračování, takže vždycky jsou ty dny něčím jiné.

Vaší starší dceři Valentýně je dvacet, Maje čtrnáct. Jste ráda, že jste obě holky měla před čtyřicítkou?
V posledních letech se to hodně posunulo, ale i já jsem ve své době byla stará maminka. První dceru jsem měla ve třiceti, druhou v šestatřiceti. Je to zvláštní. Pamatuju si, že když byly holky malé, byla jsem hodně unavená, málo jsem spala, do toho už jsem hodně pracovala a vždycky jsem si říkala, ať už mluví, ať už chodí, ať už jdou do školky…

Změnilo se to?
Zpětně musím říct, že to období, kdy jsou děti malé, je nejkrásnější a člověk později zjišťuje, že byl v tu dobu nejšťastnější, protože ho děti potřebovaly. U mladší dcery je to teď na rozhraní. Na jednu stranu už je slečna, na druhou ještě trochu dítě. Pořád mě v mnoha případech potřebuje. Moje maminka vždycky říkala, dokud tě děti potřebují, je to krásné a jsi plnohodnotná a šťastná, i když třeba unavená a nestíhající. A já nemůžu než souhlasit. Dokud vás děti potřebují, je to fajn a drží vás to v určité kondici a mladistvosti. Na druhou stranu, když vyrostou, člověk má zase čas pro sebe. Mám spoustu vrstevnic – spolužačky, kamarádky, které měly děti dřív, a ty už teď zase začínají žít svůj nový život.

Lucie Vondráčková je v poslední době samá změna, daří se jí v práci i v soukromí

Valentýna už má také tendence opouštět rodné hnízdo?
Ano, chce si začít budovat svůj vlastní život, což je přirozené. Já také v jednadvaceti odešla z domova. Navíc holky většinou odcházejí dřív než kluci. Ti jsou rádi doma u maminky. (smích) Ale jak říkám, je to úplně přirozené a člověk se s tím musí smířit. Vím, že ten den D brzy nastane a už se na něj postupně připravuju, dostávám to po dávkách. (smích) Nezbývá než si hledat zase jiný smysl života. Říkám si, že jsem dělala úplně to samé.

Maje je čtrnáct, to je období puberty, jak to zvládáte?
Mám velkou radost, že obě holky jsou strašně citlivé a hodné. Dělají normální věci, které k pubertě patří. Je to takové to vyrovnávání s názory, které si třídí, maminka je jim v některých chvílích na obtíž, hledají si své místo na slunci… Je to přirozené. Občas ještě nechtějí přijmout rady zkušenějších a zkoušejí věci po svém. Byla jsem na tom v jejich věku stejně. Musí si na spoustu věcí přijít samy. Ale mám to štěstí, že mám v tomto ohledu opravdu hodné holky. Možná i díky sociálním sítím a rychlejší době jsou mnohem vyspělejší, než jsem byla v jejich věku já. Alespoň mám ten pocit.

Když zavzpomínáte na svou pubertu, udělala jste někdy nějaký průser, nebo jste byla hodná holka?
Určitě udělala, ale měla jsem spíš hodně dětských průšvihů, ještě když jsem byla menší, protože jsem byla dost divoké, temperamentní dítě. Vyváděla jsem různé blbosti, s dalšími dětmi jsme dělali vylomeniny a potom, když už jsem byla na konzervatoři, přišlo paradoxně zklidnění, protože jsem za sebe a za svoji práci měla první velkou zodpovědnost. Už jsem v té době začínala točit a setkávala se se starší generací, byla jsem v úplně jiném prostředí než moji vrstevníci na jiné střední škole.

V jakém slova smyslu?
My jsme na škole museli trochu rychleji vyzrát. I ta doba byla určitě jiná. Když se podívám zpět, mám pocit, že jsem měla hodně volnosti, možná to bylo i díky tomu, že rodiče ještě hodně pracovali. Maja je teď v podobném věku a já si říkám: „Můžu ji pustit tam a tam? Ale pak si odpovím, že jsem v té době už taky chodila. Jenže je jiná doba a je to horší. (smích) Objektivně samozřejmě není, možná tehdy to bylo daleko horší, když nebyly mobilní telefony. Jenže když se dnes nedovoláte, tak nevíte a panikaříte.

Je něco, v čem holky držíte trochu zpátky, protože máte strach?
Starší Vája, myslím, měla všechno přísnější. Na starší děti je vždycky kladena větší zodpovědnost a větší nálož pozornosti, u těch dalších dětí už se to malinko rozmělní. Navíc když jste starší, docházejí vám síly, takže leckdy kapitulujete. Třeba mám strach, když už je večer tma a holky se odněkud vracejí. Každá samozřejmě v jinou hodinu. Ale to je přesně to, co jsem dělala i já. Moje maminka, i když mi bylo osmnáct a vracela jsem se domů, stála o půlnoci v předsíni. Vždycky jsem jí říkala: „Ale maminko, nemusíš na mě čekat, mně se nic nestane.“ A ona mi vždycky odpovídala: „Jednou to pochopíš, až budeš mít svoje děti.“ A už je to tady.

Halina Pawlowská: S každým dalším rokem je život těžší

Letos jste oslavila padesátiny a vstoupila do nové éry, prožíváte to nějak?
Myslím, že každé životní období, a nemusí to být jenom dekáda, ale třeba i že se vám narodí děti nebo prožíváte třeba rozchod, přináší něco nového. Mám pocit, že všechno ke mně vždycky přišlo, jak mělo, ve správnou dobu. Je pravda, že každý rok přináší to, co člověk slýchával od starších kolegyň a maminek, že přichází větší únava, tělo se vám mění a vy s tím nemůžete nic udělat. Ale řekla bych, že jsem odjakživa v sobě měla určitý náboj a se vším se dokážu popasovat. Vnímám svoje myšlení, svůj pohled na život, svoji energii a přiznám se, že mi to s tou číslicí nejde moc spojit. V občance to sice mám, ale cítím se stejně, jako když mi bylo třeba třicet nebo pětatřicet.

Říká se, že padesát je nových třicet…
To bych asi úplně neřekla, ale pokud to takto zůstane, budu určitě ráda. Znám spoustu žen, které zrály a byly krásné i v daleko pokročilejším věku. Současné trendy na ženy naléhají a pořád jim dávají nějaké laťky a měřítka, ale já si řekla, že se tím nenechám odrovnat, zviklat a znervóznit, protože důležité je, aby byl člověk sám se sebou ztotožněný. A to jsem. Jakmile vás někdo rozviklá, můžete ztratit půdu pod nohama. Je důležité, aby lidé měli rádi sami sebe, věděli o svých kvalitách a také o tom, co jim dělá dobře a může jim pomoci. Období, které prožívám, je čas, kdy se srovnáváte s tím, co chcete a nechcete.

Je něco, co si do nové dekády přejete?
Už nemám adrenalinové sny. Řekla bych, že každodenní život je dost adrenalinový, ale spíš mám jedno skromné a zároveň neskromné přání, a to abych byla zdravá a stejně tak i moje okolí. Abych potkávala lidi, se kterými mi bude dobře, kteří mi něco předají, a to se týká i mé práce. Abych mohla ještě dlouho hrát a měla role, které mě budou bavit a budou pro mě určitou výzvou. A hlavně aby se dařilo v životě mým dcerám.

V některých starších rozhovorech jste se striktně vyhranila proti botoxu a podobným zkrášlujícím prostředkům. Pořád to platí?
Striktně ne, je to určitě každého osobní věc. Botox jsem dosud nezkusila, zatím se se svými nedokonalostmi sžívám, ještě si s nimi umím poradit. Je pravda, že člověk na sobě pociťuje některé věci, které by chtěl změnit, ale je to na každém, zda se k tomu odhodlá, či nikoli. Pokud se někdo rozhodne a využije k tomu třeba i botox a podobné procedury, je to v pořádku. Jak říkám, je to velmi individuální věc.

Kdysi jste uváděla pořad Mladší o pár let a neustále jste byla přítomná různým zkrášlujícím zákrokům. Nikdy vás nic nezlákalo?
Často jsem měla možnost mluvit s různými plastickými chirurgy, to mi nebylo ještě ani čtyřicet, a vždycky jsem měla pocit, že na mě koukají nejen jako na moderátorku, ale i jako na potenciální klientku, co bych asi potřebovala. (smích) Alespoň jsem si to tehdy myslela a byla z toho vždycky nervózní. Pokaždé jsem se zeptala, jestli bych si měla upravit třeba vrásky a vždycky mi řekli: „Prosím vás, nic nedělejte. Do čtyřiceti určitě ne a pak uvidíte. Buďte taková, jaká jste.“ Tím jsem se uklidnila a bylo to dobrý. Proto říkám, je to opravdu individuální. A jestli to za rok bude jinak, tak bude.

A co vaši fanoušci? Stalo se vám někdy, že někdo okomentoval váš vzhled?
Jednou jsem se musela smát, protože se mnou někde na Instagramu vyšel rozhovor, kde jsem psala to, o čem jsem mluvila, a nějaký pán mi na to odepsal: „Jste krásná žena, ale nevoďte nás za nos a nedělejte z nás blbce, že nic nemáte upraveného. Dnes je běžné, že si lidi upravujou obličej.“ Chvilku jsem o tom přemýšlela a říkala si, že mi vlastně vynadal za to, že jsem přirozená! (smích) Nakonec je jedno, kdo co říká, vždycky musíte být sami se sebou spokojení. Dnes je ten trend takový, že máme díkybohu různé možnosti se vylepšit. Já zatím absolvovala kosmetiku, neinvazivní procedury, ale do ničeho víc se nepouštím.

Nejsme žádní šílenci, říkají o sobě manželé Martina Kociánová a Tomáš Tureček

Zdědila jste po mamince dobré geny?
Myslím, že jo, po obou rodičích. A také smysl pro humor, energii a doufám, že i dar sebereflexe. Myslím, že i současný svět by se měl víc zaměřit na vnitřní život, kvalitu lidí a spíš vyzdvihovat jejich um než pořád sledovat, jak kdo vypadá.

Dlouhou dobu si vás lidé spojovali s rolemi princezen, v posledních letech se ale objevujete především v seriálech. Už se z vás definitivně stala seriálová herečka?
To určitě ne. Moje „seriálová kariéra“ začala před mnoha lety, ale neřekla bych o sobě, že jsem vyloženě seriálová herečka. Svádí k tomu možná to, že jsem posledních pět let točila Modrý kód a následně Sestřičky, teď jsem pro změnu v Zoo, takže si mě lidé možná víc spojují se seriály. Ale ty jsem točila odjakživa. Ráda bych zmínila třeba Konec velkých prázdnin podle románu Pavla Kohouta. Byl to šestidílný solitér, na který jsem hodně pyšná. Dlouhodobější seriály vám zase přinášejí základnu fanoušků, kteří vás mají rádi a chodí se na vás třeba dívat i do divadla. To mě těší. Je to zase úplně něco jiného než točit film nebo televizní inscenaci. Seriál s vámi žije kus života a vy mu musíte také leccos obětovat – spoustu energie a neustálého učení.

Stává se vám, že si vás diváci ztotožňují s vaší rolí?
Stává se to velmi často, zvlášť když ji hrajete pár let a hrajete ji tak dobře, že vám to lidé věří. Bohužel často je to klam, protože dotyčný herec může být úplně jiný než jeho postava. Když jsem hrála Mary, tak se mě lidé často ptali na různé věci ze zdravotnictví a říkali mi, že by chtěli takovou sestřičku, jako jsem já – empatickou a hodnou.

Prozradíte nějakou konkrétní příhodu?
Jednou pozdě večer mi například psala slečna, že by potřebovala poradit s bolestí břicha. Nevěděla jsem, jestli jí mám odpovědět, nebo ne, abych si nevzala na triko nějaký průšvih, ale nakonec jsme se spolu domluvily, že vyhledá lékaře. Naštěstí jsem hrála kladnou postavu, takže jsem diváky moc neiritovala. Ale zažila jsem i divadelní role, kde mě paní zastavila a řekla mi: „Kdybych vás neznala, tak bych vám dala takovou facku za to, jak se chováte na tom jevišti.“ (smích) Ale je to známka toho, že tu roli hrajete dobře. Herci tu nejsou jen od toho, aby hráli kladné role, zajímavá je na té profesi právě ta pestrost.

Naučila jste se při natáčení Modrého kódu a Sestřiček něco, co jste pak využila i v praxi?
Spíš jsem po celou dobu natáčení pobírala postřehy, které by se mi třeba mohly někde hodit. Být připraven poskytnout první pomoc se vždycky hodí. S pár kolegy jsme kdysi také natočili ve spolupráci s Červeným křížem takový seriál o první pomoci a jsem za to strašně ráda, protože oslovil řadu lidí, především dětí, což je fajn, Alespoň jsem nějakým způsobem pomohla dobré věci.