Co vás vedlo k tomu, že znovu po dvaceti letech nastudujete muzikál Tajemství?
My ho stáhli ani nevím před kolika lety z toho důvodu, že už bylo představení takové zastaralé. Nakonec jsme si řekli, že by chtělo oprášit a ten nápad přišel nějak spontánně. Nejdřív jsme mysleli, že začneme znovu pracovat na muzikálu Touha, která nám také někde leží, ale nakonec jsme se pustili nejdříve do Tajemství.
Uplynulo přece jen dvacet let od doby, kdy přišlo na svět první Tajemství. Jak velký rozdíl mezi nimi diváci uvidí?
Kdybyste si je dala vedle sebe, uvidíte, že je ten rozdíl fakt velký. Předpokládám, že málokterý divák si představení pamatuje tak dobře a bude takhle srovnávat. Tajemství dostane nový hudební kabát, máme lepší zvuk, bude hudebně zajímavější, více propracované, ale ne, že by ho lidé nepoznávali. Bude celkově lepší. Tenkrát jsem velmi postrádala choreografa, ani na něj nebyl čas. Za ta léta jsem získala hodně zkušeností s choreografickou prací. Myslím, že k dílu patří a moc se na ni těším.
Podívejte se na rozhovor s Mirjam a Danielem Landovými:
Jak funguje váš kreativní tandem s manželem? Za takovou dobu spolupráce už spolu snad ani nemusíte mluvit…
Mnohdy chceme totéž a cítíme věci po emotivní stránce na devadesát devět procent stejně. Když se třeba díváme na film v kině nebo něco podobného, můžeme se vsadit, že na to máme stejný názor. Funguje to i při práci, ale samozřejmě se někdy stane, že celkový záměr může vidět Dan mnohem smutnější, kdežto já ho vidím pozitivněji. Na tom se potom musíme shodnout, pokud nejde udělat kompromis, který je většinou možný. Není automatické, že všechno, co dělám já, se líbí jemu a obráceně. Respektujeme se a zkušenost nám ukázala, že není špatné toho druhého občas i poslouchat.
Uvádíte, že Tajemství je o odvaze postavit se životu čelem. Měla jste vy tu odvahu vždycky?
Musela jsem, protože můj život probíhal zvláštním způsobem. Byly okamžiky, kdy jsem mohla utéct, ale neudělala jsem to, tak jsem se postavila věcem čelem. Nepovažuji se za žádnou velkou hrdinku.
Kdo vám dává největší odvahu?
Teď už jsem dospělá, dá se říct, takže ji mám v sobě. Člověk roste díky situacím, které musí řešit, a já vždycky věřila, že bude dobře. A to si myslím dodneška. Jsem přesvědčená, že všechno dobře dopadne.
Vybavujete si situaci, při které jste se nejvíc bála? Kdy jste odvahu opravdu potřebovala?
Zažila jsem nepříjemné situace, třeba jako těžkou nemoc. To mi bylo opravdu moc zle a neviděla jsem naději. Když jsem se z ní pak dostala, měla jsem úplně jinou životní energii. Hodně pozitivní.
Jak se v životě stavíte k tajemstvím, máte ta svá?
V muzikálu se bavíme o mystice nebo záhadě, ale v životě mi tajemství nepřijdou moc pozitivní, protože znamenají, že něco skrýváte. Když nesdílím svůj privátní život s veřejností, nepovažuji to za tajemství. Jenom nepotřebuji světu ukazovat své soukromí. Naopak, tajemství života, to je velká věc.
Manželství s Danem jim přes drobné krize funguje skvěle už léta. Dcery rodiče milují:
V novém nastudování spolupracujete i s dcerou Anastázií. Jak to mezi vámi funguje?
Ještě jsme úplně nezačaly. Stázka byla oficiálně na konkurzu, oběma nám záleželo na tom, že spolupráce nebude zadarmo, musela si ji zasloužit. Budu na ni muset být celkově přísnější a nic jí neodpouštět, právě proto, že je moje dcera. Kdyby šlo o kohokoli jiného, tak na to nikdo nehledí, ale tohle je moje dcera a já nechci, aby si někdo myslel, že má cokoli z protekce. I ona si to tak přeje.
Děti umělců mnohdy trpí tím, že si okolí myslí, že mají vše díky známostem. Vaše dcera také?
Samozřejmě tím trpí a na to jí nemám co říct. Tak to je a bude, bohužel až do doby, kdy udělá sama něco velkého a svého. Jinak tomu není vyhnutí.
Nakonec jste na ni i vy přísnější než na kohokoli jiného…
Já vím, ale to lidé nevidí. Pravdou je, že možná existuje mnoho mladých dívek, které chtěly hrát v Tajemství, ale třeba nepřišly na konkurz. Samozřejmě v určitých momentech je výhodou být mou dcerou. Ne co se týče výkonu, ale třeba co se týká vůbec té příležitosti jako takové. Když se někdo narodí jako syn velkého podnikatele, taky nikdo neřeší, že přebere firmu, tak to je. A u nás je to zkrátka podobné.
Vy jste spolupracovaly už na Kvasce, ale to byla Anastázie ještě hodně malá.
To je zajímavé, protože nakonec je v tom filmu dcera Rozálie. My jsme točili vždycky s Rozálií, ale i s Anastázií, která byla tenkrát starší, to abychom měli pojistku a nemuseli vše přetáčet, kdyby se něco stalo. Rozálie, které byly sotva tři roky, měla relativně velkou roli. Stázka ji paralelně celou natočila, ale nebyla ve filmu ve finále vůbec vidět.
Když se Anastázie rozhodla jít na herectví místo na studia práv, jak jste coby rodiče reagovali? Nebylo vám to líto? Rozmlouvali jste jí tu volbu?
Nebyla jsem nadšená, myslím, že herectví je fakt strašně těžká profese a nevděčná. Když dostanete roli v seriálu, dá se z toho i žít, ale otázkou je, jestli tohle je opravdu to, co člověk chce. Ona tyhle eventuality ví, říkali jsme jí, že to nebude lehké, je to už na ní. Jako malá hrála hlavní roli v Divadle Kalich v muzikálu Bílý dalmatin, kde ji to hrozně bavilo. Tenkrát se chtěla stát herečkou, pak ji to přešlo, a že půjde na práva, pak už zase nechtěla. Ale já bych na práva také nešla…
Váš manžel v rozhovorech přiznal, že nikdy netoužil po synovi, byl úplně spokojen s dcerami a říkal, že by své čtyři ženy nikdy za nikoho nevyměnil. Jak to máte vy jako matka? Puberta dcer mohla být těžká…
Ani nevím, pubertu už máme za sebou. Dvojčatům už je taky dvacet a já si vlastně spoustu věcí ani nepamatuju. Život tak rychle prosviští… Vztah máme, a to musím zaklepat, úplně skvělý. Nikdy nebyl špatný, a čím jsou dcery starší, tím je lepší. Teď už si máme i co říct. V pubertě rodič mnohdy marně hledá slova a společná témata. A syna jsem nikdy nepostrádala, vždycky jsem chtěla jenom holky. Vlastně nejdřív jsem nechtěla vůbec děti, to jsem byla hodně mladá. Když jsem změnila názor, říkala jsem, že chci jenom holky. A to se povedlo.
close
info
Zdroj: se svolením Mirjam Landové a divadla Kalich
zoom_in
Dcera Anastázie chce být herečkou, mladší dvojčata mají hodně různých zájmů.
Ty dvě mladší chtěly salon krásy a budovat dřevostavby. Platí to ještě?
Ony mají takový širší záběr zájmů. Ta krása pořád platí, ale nechci o tom moc mluvit, protože se něco teprve buduje, nechci nic prozradit. Ještě se daly také na gastronomii, což je hrozně baví. Protože ani jedna z nich nechce studovat vysokou školu, říkala jsem jim: „Dobře, zkoušejte, co vás baví, máte to místo školy.“ Dáváme samozřejmě pozor, aby nešlo o školu života v tom smyslu, že leží v posteli a koukají na Netflix. A to opravdu nedělají, makají brutálně, na dvacetileté holky vážně klobouk dolů.
Nevadí vám, že nechtějí na vysokou školu?
Přijde mi, že pokud nechtějí dělat něco, na co potřebují vysokoškolský diplom, je mnohem praktičtější, když si vyzkoušejí různou práci. Okoukaly od nás model práce a chtějí mít také svobodné povolání. Nechtějí být někde zaměstnané, ačkoli dobře vědí, že to může být ultra dřina. Pravdou je, že je super být svým vlastním šéfem.
Po vnoučatech se ještě neptáte, nechcete být babičkou?
Ne, to rozhodně ne. Teď to vůbec nehrozí, alespoň mi to bylo všemi dcerami řečeno. Ale kdyby za mnou přišly s dětmi, řekla bych, že na ně mají minimálně ještě deset let čas.
Nahrává se anketa ...
V polovině dubna jste měla narozeniny, půlkulaté výročí…
U nás narozeniny probíhají pokaždé v podobném duchu. Děláme si den s rodinou, máme svůj program, který se vlastně vždycky opakuje a zakončíme vše dobrou večeří v restauraci. Mám docela ráda oslavy, ale slavím raději něco pořádného, narozeniny mi nepřijdou jako nejlepší příležitost. Když jsme měli koncert v O2 areně, udělali jsme si pak moc hezkou after party. Když oslava, tak pořádná a ve velkém stylu.
Pamatuje si Daniel důležitá výročí?
Dokonce víc než já! On to i rád vypráví, je na to hrdý. Já také, samozřejmě. V červnu oslavíme čtyřiatřicet let od svatby, dobře se to počítá, brali jsme se v roce 1990.
Obdivuhodná doba, dnes se tak dlouhé vztahy moc nenosí, lidé je často vzdávají bez boje.
To mi hrozně vadí a neplatí to jenom ve vztazích, ale ve všem. Kolikrát když si čtete knihy o tom, jak v životě dosáhnout úspěchu, je téměř v každé napsáno, že mnoho lidí vše vzdává před úspěchem. Nedá se tohle vždy úplně aplikovat i na vztahy a chápu, že jsou vztahy, kde se to nedá vydržet. Že za některých okolností s někým prostě žít nemůžete, ale jinak mi přijde škoda, že lidé strašně brzy všechno vzdávají. No a potom nemají žádnou jistotu, po které asi mnoho z nás touží.
Co zajímavého vás letos ještě čeká?
Kromě toho, že dělám režii, dělám i produkci Danových koncertů a hudby. Letos nás čeká festival Hrady, tedy osm koncertů pokaždé na jiném hradě. Už teď je mi jasné, že to bude neskutečně časově našponované. V podstatě bych mohla spočítat na hodiny, co budu v létě dělat… V září to bude už fajn, máme zmíněnou premiéru Tajemství, na tu se moc těším. Během celého roku zase připravuji koncerty na rok další a plánujeme už i rok 2026, kdy máme v plánu udělat něco hodně velkého. Ale víte, jak to je? Lidé plánují, Bůh se směje…
Kdy jezdíte na dovolenou?
Máme s Danem naše období, kdy tu nejsme pro nikoho, jen sami pro sebe. To pak vypneme telefony a nejsme. Já tedy přiznávám, že úplně vypnout telefon nedokážu, ale Dan ano. On je fakt schopen i na několik dnů odhodit mobil. A po zbytek roku jsme tu pro ostatní, nemáme už moc čas někam odcestovat. Když je hezky a není venku brzy tma, je tu krásně a ani není vůbec třeba někam jezdit.
