Klára Issová: Devadesátky byly frmol. Koho milovala a kdy zažila stav euforie

Dotkla se vás euforie, která provázela triumf českých hokejistů na olympiádě v Naganu?
Tu krásnou euforii myslím zaznamenal každý. Pamatuji si obrovský dav na Staroměstském náměstí, kdy lidé čekali na příjezd hokejistů a všichni slavili. Já v té době studovala na konzervatoři a natáčela asi tři filmy ročně, tak si jen vzpomínám, že jsem měla frmol…

Jaká pro vás byla nyní hojně skloňovaná léta devadesátá, kdy došlo na hokejové Nagano?
Pro mě se toho v devadesátkách událo hodně nového. Ale obecně se moc nevracím, protože čím jsem starší, tím víc se cítím svobodnější. V rozhodování, v tom, jak přistupuji k sobě i ostatním. Už víc rozumím tomu, kdo jsem a co potřebuji, abych život dokázala prožívat víc z nadhledu.

Přesto, vrátila byste něco z té doby?
Možná bych vrátila to, kdy jsme nebyli tolik zahlcení mobily, sociálními sítěmi a informacemi. Ale myslím, že i k tomu se časem lidé vrátí, protože jim to nebude dělat dobře. Alespoň já to tak mám.

Anežka Rusevová: Role nevzhledné a obtloustlé už mi vadily, tak jsem zhubla

Ve filmu Děti Nagana hrajete maminku desetiletého Dominika, který je výsledkem hokejistů fascinován tak, že ho nezajímá nic jiného než hokej a chce v něm vynikat. Myslíte, že tak má vypadat zapálení pro věc? Že díky takovému přístupu se rodí úspěchy?
Ano, s tím souhlasím. Člověk se musí na začátku nadchnout, zamilovat nebo cítit něco, co mu dělá na duši a těle dobře, aby chtěl v jakékoliv činnosti vytrvat. A tím pádem také překonat nějaké překážky, když mu vše hned nejde. Pak je určitě důležitá trpělivost a snaha to pořád zkoušet.

Ve filmu ale Dominika v jeho snu nepodporujete.
Já jako maminka ve filmu svého syna hned nepodporuji, ale také k tomu mám důvody, protože to není první koníček, se kterým začal a pak u něj nevydržel. Proto jsem ze začátku nedůvěřivá…

Klára Issová s hokejovým brankářem Dominikem Haškem: 

Dominik chce vyhrát zápas proti klukům z vedlejší vesnice a taky zaujmout Katku, spolužačku ze třídy. Měla jste jako on školní lásku?
Dětské lásky jsem zažila a musím říct, že kluci o mě vždycky stáli, a na to je hezké vzpomenout, když se teď ptáte. I psaníčka jsem nějaká dostala, kde stálo to oblíbené: jméno + K (jako já) = vnl = velká nekonečná láska…(smích)

Ve filmu se malí hokejisté od trenéra dozví, že nikdo není víc než tým. Jak tohle pravidlo cítíte vy?
Já o sobě vždy říkám, že lépe funguji v týmu. Třeba když máme zkoušky na divadlo či nový film a čteme nebo mluvíme o postavách, tak mi nápady chodí více právě v kolektivu a při společném dialogu. Ta věta, kterou pronese Hynek Čermák ve filmu, je velmi důležitá a pravdivá. Znáte to, když se táhne za jeden provaz… a nejsou tam osobní zášti a egoismy, abych i v tom svém týmu byl lepší než ostatní.

Lidé jsou vždy silnější, když spolupracují. V duchovním světě říkáme, že jsme všichni jednota a tudíž bychom se měli vždy snažit o smír a spolupráci. No, zatím se to každý učí na sobě a svém okolí a jestli jednou dosáhneme toho, že celý svět bude jeden tým, tak to bude znamenat jediné – mír.

Klára Issová má hvězdu na Chodníku slávy ve Zlíně. Podívejte se:

Děti Nagana inspiroval hokejový úspěch. Co inspirovalo jako dítě vás?
Jako malá jsem milovala Michaela Jacksona. Napsala jsem mu i o autogram a pak od něj nějaké podepsané pohlednice i dostala, což tedy zařídil můj táta, který se snažil jeho podpis napodobit. Tahle láska vyvrcholila návštěvou jeho koncertu v Praze, kdy jsem stála sice tak daleko, že jsem pořádně nic neviděla, ale můj brácha Michel mě občas vzal na ramena, abych přeci jenom svůj idol zahlédla. Euforii jsem tam nakonec taky zažila…(smích)

A v současné době? Dostavily se euforické stavy?
Stav euforie a nadšení jsem zažila před dvěma lety na dovolené na Korfu. Na začátku bylo zklamání, protože domluvená dovolená s kamarádem padla. Ale souhra událostí a mé rozhodnutí, že pojedu klidně sama, způsobily, že jsem překopala plán a řekla si „děj se vůle boží.“ A ono se opravdu vše událo neskutečně skvěle.

Ani s nejlepším itinerářem na světě bych to nenaplánovala lépe. Zažila jsem dvoutýdenní jízdu plnou svobody a radosti. Od té doby vím, že takhle se má žít, bez strachu z budoucnosti.

Martha Issová má Českého lva za Buko. To se mi zdá nějaké přehnané, chtěla říct

Nagano znamená národní hrdost. Na co jste hrdá vy?
U sebe asi právě na to, že jsem dokázala v životě překonat nějaké překážky a že jsem člověk, který nezamete nic pod stůl, právě naopak. Chci přijít na to, když věci nefungují, a něco pro to udělat. Ať už v práci, nebo osobním životě.

Hlavním tématem zmiňovaného filmu je plnění vlastních snů. Vy si je plníte?
Myslím, že mé dřívější sny byly spíše ambice, protože jsem neuměla rozpoznat, odkud přání a touhy přicházejí. Takže to byl hlavně úspěch pracovní a partnerský. Obojí jsem na střídačku zažila i ztratila.

Teď, když jsem dospělejší, vyzkoušela jsem si mnoho věcí a mám za sebou mnoho zkušeností, tak vím, že mým největším snem není až tak něco konkrétního, ale spíš být sama se sebou zadobře, mít se ráda, prožívat věci ve větším klidu. Pak vás tolik nerozhodí, co se děje kolem, a vy dokážete štěstí najít spíš uvnitř sebe. To je můj cíl.