Hanko, píše se, že jste nejstarší česká kaskadérka. Nevadí vám v hyperkorektní době přídomek nejstarší?
Mně vůbec nevadí. Když je člověk přehnaně korektní, je to vlastně legalizované lhaní. A lhát se nemá! (smích)

Někteří lidé mají problém přijmout lichotku v podobě formulace: „Na to, kolik ti je, vypadáš skvěle.“
Pokud je míněna opravdu jako lichotka, proč by mě měla urazit? A jestli o mně někdo říká něco urážlivého, nejsem na to až tak citlivá. Já se neurážím.

Kaskadérka Hana Dvorská si v rozhovoru s Lucií Výbornou povídala o sportu, zdraví a knize, kterou vydala:

| Video: Youtube

Zaobíráte se věkem? Tím, že přibývají vrásky?
Přiměřeně, jako většina žen, ale deprese z toho fakt nemám. Žádné plastiky neplánuji. Chci stárnout přirozeně s grácií.

Okolí v souvislosti s vaším jménem a profesí váš věk prostě zajímá. Není-li tajemstvím, upřesníte ho?
Je mi třiašedesát. Narodila jsem se 28. září 1960 na svátek sv. Václava. Rodiče na mě „zadělali“ na Silvestra na horské boudě. (smích) Je to upřesnění dostatečné? A byli oba dva prý opilí. (smích)

Máte pochopení pro ženy, které svůj věk uvádět nechtějí? Dokonce říkají, že je to hnus a je jim z toho jejich čísla špatně.
Chápu. Když jí je šedesát a vypadá na sedmdesát, není se čemu divit. (smích) Ale jinak je to úsměvné. Všichni stárneme. Navíc starší ženy mohou jen děkovat bohu, že se vysokého čísla dožily. To je přece štěstí!

close Hana Dvorská info Zdroj: se souhlasem Euromedia zoom_in Hana Dvorská

Proč myslíte, že ženám to „věkové“ číslo tolik vadí?
Mně osobně nevadí a za jiné mluvit nemůžu. Když se o sebe žena stará, nemyslím tím ale plastikami, může mít sexappeal i v šedesáti. Každá má toto ve svých rukou.

Jste v parádní formě. Nicméně cítíte, že sport a práce na sobě bolí už víc než ve dvaceti?
Ve dvaceti byla forma opravdu zadarmo. Teď pro ni musím skutečně něco dělat. Myslím, že vypadám a mám kondičku přesně takovou, jakou by žena ve třiašedesáti letech mít mohla. Chce to jen nebýt líná a nemyslet pouze na jídlo. Naopak, být v pohybu a vzdělávat se.

V čem tkví tajemství vaší neuvěřitelné kondice?
Baví mě život, ráda se směju, a to hlavně sama sobě. Také mám ráda lidi. Každý člověk je originál, což mě baví. Poznávat je. Každý den předcvičuji přibližně čtyři hodiny klientům, kteří chodí na mé lekce. Pro mě je pohyb radost, tu chci dál předávat. Nechci být urputná cvičitelka, ale mít nad tělocvikem trochu nadhled. To se snažím svým cvičencům předat. Musí je to se mnou bavit, musí se těšit na další lekci. Každý večer si den zpětně v hlavě přehrávám, a zatím pro mě nebyl žádný v životě promarněný.


Nahrává se anketa ...

Do čeho se musíte pravidelně nutit? Co neděláte s úplným nadšením a chutí?
Do pohybu se nutit nemusím. Já bych cvičila a sportovala ještě víc, ale tělo už trochu vzdoruje. Chtěla bych vyzkoušet další nové sporty a disciplíny… Jen moje klouby už dostaly hodně zabrat a prostě stávkují. Závidím lidem v mém věku, které nic nebolí. Tomu říkám opravdové štěstí. Víc než dobré zdraví už snad ani není potřeba. Donutit se musím, stejně jako mnoho žen, do úklidu, domácích prací. Ale když si řeknu, že tohle za mě stejně nikdo neudělá, rychle se na vše vrhnu, a je to!

Nemáte na sobě gram tuku. Hlídáte si stravu? A umíte se i odměnit?
Stravuji se jednoduše, celý život stejně. Ve fastfoodu jsem byla snad jednou. Nejím žádné doplňky, nepiji žádné divné nápoje. Jím úplně všechno, ale dělá mi dobře, když mám pořád tak trochu hlad. Jím dost malé porce. Moje dieta se jmenuje 3N. Nekoupíš, nemáš, nesežereš! (smích) Jasně že jím i buchty a dorty, že si sladím kávu i čaj. Ale jen málo. Navíc se celý den hýbu a přemísťuji se na vlastní pohon. Auto v Praze vůbec nepoužívám.

close Hana Dvorská info Zdroj: se souhlasem Hany Dvorské zoom_in Pro kaskadérku a trenérku Hanu Dvorskou není žádný sport překážkou. 

Kdy naposledy jste celý den odpočívala a nesportovala?
Nikdy si nedávám pauzu od sportu, kromě případů, kdy jsem hospitalizovaná v nemocnici. Nevydržím se nehýbat. Ale to snad každý, ne?

Co nového jste se naučila naposledy?
Naučila jsem se jezdit na jednokolce, což je celkem těžká záležitost, ale dala jsem to! A před pár dny jsem se na hodině bicích naučila dost zajímavé přechody.

Loni jste vydala knihu Život se mnou pěkně cvičí. Co vás k tomu přimělo nebo inspirovalo?
Já vůbec knihu napsat nechtěla, ale hovořila jsem na konferenci TEDxPragueWomen. Tam mě oslovil jeden nakladatel, že by o mně napsali knihu. Nejprve jsem odmítla s tím, že na to nenajdu čas. Ale přidělili mi pana spisovatele, se kterým jsem v létě strávila pár dní u mě na zahrádce. Jen jsme si povídali a on z toho připravil knížku. Pro mě zcela jednoduchá a příjemná věc.

Ta kniha ale zdaleka neobsahuje všechno, co se mi v životě přihodilo. To by vydalo opravdu na pořádnou bichli. Přemýšlím o tom, že bych svoje historky seřadila a postupně se z nich vypsala sama. Myslím, že by to mohla být sranda.

Doufáte, že čtenáři získají nebo se naučí z vaší knihy něco konkrétního?
Snad se trochu pobaví. A jestli bude text někoho motivovat k tomu, jak život ŽÍT a nenechat si ho proklouznout mezi prsty, tak prima.

Před lety jste si od lékařů vyslechla drsnou diagnózu: nádor v mozkovém kmeni. Nijak jste ale na životě neubrala, dál hodně a neúnavně sportujete. Žijete naplno každý den, jako kdyby byl váš poslední?
Nemyslím na nádor ani na kardiostimulátor, který mám v srdci. Také si nemyslím, že každý den by pro mě měl být tím posledním. Naopak. Sportuji proto, abych mohla být aktivní ještě za deset dvacet let. Abych nebyla nikomu přítěží. Když mě občas bolí hlava, alespoň vím, co je příčinou. Když už jsem to takhle vydržela sedm let, kéž by to tak pokračovalo dál, a ne ještě hůř. A hlavně, mám před svatbou. Vdávám se 28. 9. 2040. Bude mi osmdesát a chci být pěkná nevěsta! (smích)