Zmíněná zpráva byla stejně smyšlená a pocházela z téhož zdroje jako ta, která uváděla, že Norrise kousla při natáčení kobra a po pěti dnech hrozných bolestí zemřela. Píše se tam i o tom, že Chuck Norris slyší znakovou řeč, že napočítal do nekonečna, a to hned dvakrát, a že Ježíš Kristus ho má na Twitteru mezi sledovanými.

Tyhle a přes pět tisíc dalších nonsensů pocházejí z internetové stránky Fakta a vtípky o Chucku Norrisovi. Vznikla v roce 2005, kdy už byla jeho herecká kariéra v podstatě uzavřená; Norris jen tu a tam točil reklamy za bakšiš půl až jeden milion dolarů a zbyl z něj jen mýtus neohroženého hrdiny přehnaných a již vyvanulých akčních filmů a pověst jednoho z nejhorších herců, jaký kdy obšťastnil filmové plátno. K absurditě dotažené vtípky mnohonásobně převažovaly nad fakty, a tak stránku málokdo bral vážně – nejméně studenti Brownovy univerzity, kteří ji založili a plnili nejprve vlastními výplody, než se k nim přidali přispěvatelé z celého světa.

Z norrisovských „faktů“ se stal virál, který nakazil celý svět. Sám vysloužilý herec se mohl při vykonávání potřeby v amerických kasárnách v Iráku, kam vlastenecky zaletěl za vojáky, pochechtávat, protože na stěnách hajzlíku si po četl o svých heroických činech.

Digitální viróza se nevyhnula ani zdejším krajům. Na její vlně přišla před osmi lety i zpráva, že na Slovensku se chystají po Chucku Norrisovi pojmenovat most. Absurdita té zvěsti tkvěla v tom, že to byla pravda. Teprve když vystřízlivěli, obohatili Slováci databázi norrisovských vtipů o tvrzení, že Chuck Norris je takový frajer, že ke zdolání řeky žádný most nepotřebuje.

Akční hrdina slzy neroní

„Moje slzy neléčí rakovinu.“ Tahle věta jako by dokumentovala, že hned po Slovácích bere recesistickou webovou stránku nejvážněji sám potrefený. Prohlásil to před soudem, kam pohnal žalobou jejího tvůrce Iana Spectora. S vážnou tváří tak vyvracel další z tisíců výroků: že Norrisovy slzy léčí rakovinu, ale máme smůlu, protože dotyčný nepláče.

Norris se ke zmíněné stránce stavěl od počátku rezervovaně. Připouštěl, že některé vtipy jsou vydařené, od jiných se však distancoval, jako by jim nerozuměl, jako by je nepovažoval za žert, ale za nepravdivou informaci. Že jsou mnohé víc výsměšné, než směšné, nepochopil vůbec.

Spectora však nežaloval za samotnou webovou stránku, ale spolu s ním se soudil i s americkým nakladatelem za to, že shrnuli nejpovedenější memy do knihy a tu vydali. Namítal, že obsahuje nejen lži, ale ohrazoval se i proti rasistickým kontextům, do nichž některé žertíky zamířily, i proti tomu, že jiné ho spojují s nezákonnými aktivitami.

Jádrem sporu však bylo to, že protistrana neoprávněně využila jeho jméno k obohacení. To ale Norrisovi nebránilo, aby krátce nato, co spor skončil smírem (přinejmenším pro Spectora; nakladatel z toho tak lacino nevyvázl), nezačal prodávat trička s nejpovedenějšími hláškami a na nějaká autorská práva se neohlížel, jelikož ta se na digitální lidovou tvořivost nevztahují. Brzy nato už jezdil po Americe s show Fakta o Chucku Norrisovi, založenou na stejném zdroji a roku 2009 ji doplnil i knihou 101 oficiálních faktů o Chucku Norrisovi, která se také odkazovala na inkriminovanou studentskou recesi.

Je tedy nejvyšší čas uvést některé hanebné lži na pravou míru. A radím moc se nesmát, i když vyznáváte zásadu, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Je totiž dokázáno, že kdo se směje Chucku Norrisovi, směje se naposled.

Bezradný boží plán

Jen co malý Carlos Ray, jak byl Norris pokřtěný a jak mu dodnes říká rodina, v březnu roku 1940 přežil porod (nevypadalo to růžově, lékaři už nad ním i osmnáctiletou rodičkou dělali kříž), řekla mu prý maminka: Bůh má s tebou speciální plány.

Byly to na pohled podivné plány. Všemohoucí povolal hlavu chudé rodiny, do níž po Carlosovi přibyli ještě dva další chlapci, na frontu do Evropy a po válce ho vrátil domů jako ještě většího alkoholika, než byl před narukováním. V dětech se mísila krev irských a čerokézských indiánských předků a budoucí bojovník a akční hrdina z nich byl nejzakřiknutější. Introvert, který si radši nechal dát špatnou známku, než aby před třídou recitoval básničku. Těch špatných známek bylo nepočítaně, naštěstí ostuda zůstávala na místě, kdežto rodina putovala jako kočovníci z jednoho nevábného místa amerického venkova na druhé. Cestou matka někde odložila pijanského manžela, se kterým se to už nedalo vydržet. Ubylo modřin, přibylo peněz.

To už bylo Carlosovi šestnáct, jeho výchovu doladil otčím, který měl na svědomí i jeho pozdní příklon ke sportu, jenž mu do té doby moc neříkal. Protože mu matka nedovolila odejít na vojnu před maturitou, ještě stihl zažít kázání Billyho Grahama, které z něj udělalo hluboce, s postupem let až bigotně věřícího člověka. Hned o prázdninách roku 1958 narukoval k letectvu. Viděl to jako nejpřímější cestu k vojenské policii, kde chtěl skončit, protože už tehdy ho lákala představa, jak to coby klaďas nandává lotrům.

V armádě mu začali říkat Chuck, protože hispánské jméno Carlos nebylo v kursu. Po čtyřech měsících si odskočil domů, aby se oženil s o rok mladší sedmnáctiletou dívkou atypického jména Dianne Holechek, kterou poznal na střední škole, a pak už ho letadlo odváželo do Asie. Bůh se se svými plány zatím moc nevyznamenal.

Všechny vás přeperu

Na americké letecké základně Osan v Koreji, kam ho odveleli, však Norris přivoněl k bojovým uměním. Začal džudem, záhy ho víc zaujala korejská podoba karate tangsudo.

Vojnu dokroutil doma, kam se vrátil nasáklý orientálním bojovým duchem (osvětářsky ho v dalších letech sdílel se čtenáři celkem v šesti knihách), osvalený a technicky na slušné úrovni, protože v Koreji měl dobré instruktory. Nabral tam tolik sebevědomí, že si otevřel školu bojových umění. Zatímco čekal, jestli ho vezmou k policii, začal objíždět nejprve amatérské exhibice, později soutěže a turnaje. A pak už na tom nezáleželo, protože drtivě vítězil a mohl změnit plány.

V roce 1968, kdy se přehoupl do profesionálního ranku, se stal mistrem světa v karate ve střední váze a udržel si titul nepřetržitě až do roku 1974.
Šestkrát neporažený šampion a majitel už celého řetězce škol bojových umění se postupně stal Bojovníkem roku a členem Síně slávy černých pásů, Instruktorem roku i Mužem roku. Založil mezinárodní Federaci spojených bojových umění a přispěl do ní dokonce jedním svým vlastním: různé prvky stavěl do nové podoby, které se dlouho bezradně říkalo Systém Chucka Norrise, až si vydobyla jméno chun kuk do.

A byl už téměř v penzijním věku, když roku 1997 získal velmistrovský černý pás taekwondo osmého stupně. Ve čtyřapůltisícileté tradici toho sportu se stal jeho držitelem jako první bojovník na západní polokouli. Bůh, který s ním měl údajně speciální plány, se potutelně usmíval, když sledoval, jak se jeho svěřenec má k světu. Uměl třeba s rozběhem přeskočit řadu šesti trochu sehnutých mužů a při dopadu rozseknout paklík prkýnek. Všemohoucí to oceňoval, ale jiným vyvolencům rozdával Nobelovy ceny, profesury na Harvardu nebo aspoň Oscary.

Chuck Norris se ovšem s tímhle Bohem nikdy nesetkal, i když by se nás asi snažil přesvědčovat o opaku. Potkal ale jiného. Mezi jeho žáky patřil i Steve McQueen, který potřeboval dobrou fyzičku k typu rolí, do nichž býval převážně obsazován. Svému učiteli a kamarádovi, kterého by po konci aktivní sportovní kariéry čekaly jen nekonečné exhibice do úmoru, dal dobrou radu: „Když bude nejhůř, můžeš udělat kariéru u filmu.“

A bylo nejhůř

Norris si filmový debut odbyl už na vrcholu své sportovní slávy. Roku 1968 se mihl ve filmu Dům sedmi rozkoší. Doslova mihl: na plátně v roli lotra provedl svůj pověstný výkop z otočky, načež ho natrvalo pacifikoval klaďas Dean Martin, protože v tom snímku byl hlavní hvězdou.

A taky proto, že to s ním tak krok po kroku nacvičil choreograf bojových scén. Byl to Číňan z Hongkongu. Jmenoval se Bruce Lee, a přestože získal solidní vzdělání, toužil se stát filmovou hvězdou. V subžánru akčních bojových filmů se mu to do předčasné smrti povedlo. Hollywoodskou kariéru tohoto přeborníka v kung-fu nastartoval film Cesta draka, do níž si jako protihráče – čímž pádem byl odsouzený prohrát a zahynout – vybral kolegu Chucka Norrise.

Norrisovi se před kamerou zalíbilo. Od dětství vzhlížel k Johnu Wayneovi a rozhodl se étos jeho westernů a postav, které v nich hrával, přesadit do vyspělé civilizace.

Ještě na sklonku 70. let se musel popasovat s jednou, dvěma zápornými rolemi, které nebyly tak docela v souladu s jeho křesťanskou filmovou misií, ještě musel nějaký čas počkat, než získal právo mluvit do scénářů a vymínit si v nich jen nejnutnější dávku násilí a žádné zrádnosti v tom, že by snad zvítězilo zlo. A pak už to šlo jak na běžícím pásu.

V podstatě doslova. O dostatek práce se Norrisovi postarali izraelští producenti Golan a Globus, kteří ve své společnosti Cannon chrlili v 80. letech do světa filmy nevalné úrovně, akční, komedie, horory i kriminálky. Byly vyhledávaným kontrabandem pro první české videorekordéry a Norrisovy snímky mezi nimi patřily k nejvděčnějším – Oko za oko, Nezvěstní v boji, Invaze U.S.A., Delta Force… vzpomínáte?  Vzhledem k tomu, co se dalo běžně vidět v tuzemských kinech, působily jako balzám, i když kritici se kroutili odporem. Diváci však měli jiný názor – plnili kina i kasy, a tak Chuck natočil ve zmíněné dekádě přes tucet filmů a v mírnější kadenci a s klesajícím úspěchem pokračoval i v následujících deseti letech.

Do nového tisíciletí vplul Norris na televizních vlnách: devět sezon přivedlo na svět na dvě stě dílů seriálu Walker, Texas Ranger, který moralizoval i na obrazovkách našich komerčních televizí.

Hraje už jen sporadicky. Věnuje se víc rozmanitým charitám a hlavně také vnoučatům, kterých má půl tuctu, manželce Geně, jež vystřídala slečnu Holečkovou, a ranči, kde spolu žijí v souladu s přírodou. Občas dá radu z oblasti sportu některému z amerických prezidentů, ale jen těm republikánským, a tu a tam vysloví názor, který rezonuje u americké krajní pravice. Žije v souladu s Písmem svatým, a pokud jste se snad před devíti lety upsali pod jeho vlivem jistému mobilnímu operátorovi, už si vymodlil rozhřešení řádkou zdrávasů. Z něčeho přece žít musí.

Jak šel čas s Cguckem Norrisem

1940 - Narodil se 10. března.
1962 - Otevřel si školu bojových umění.
1981 - Hlavní role ve filmu Oko za oko.
1993 - První série seriálu Walker, Texas Ranger.
2010 - Texaský guvernér Rick Perry jej jmenoval čestným Texas Rangerem.

ROMAN LIPČÍK