Trvalo více než půl hodiny, než se host dostal ke slovu, ale jen co položil první otázku, musel poslouchat dalších třicet minut. Náhle mladá žena přerušila povídání a řekla: „Je nám velice líto, že mluvíme pořád jenom my. Víte, my jsme si vás pozvali vlastně proto, abychom se dověděli, jaké to je, když hovoříte s nemocnými o jejich problémech.“ Duchovní se usmál a řekl: „Přesně takto probíhají moje rozhovory. Poslouchám dvakrát až třikrát víc, než mluvím. Nemocní jsou často odsouzeni k samotě a nemají se komu vypovídat.“ Manželé pochopili, že jejich upovídanost není zrovna ctností. A právě tohle zjištění jim pomohlo vyřešit některé manželské problémy, na které si začali už pomalu zvykat.

„Poslouchání“ toho druhého je úzce spjaté se samotným mluvením. Nejenom že tím vyjadřujeme zájem o druhého, ale zároveň přijímáme informace potřebné pro náš osobní růst. Mluvíme-li o naslouchání, mluvíme o samotné disciplíně. Často totiž vyžaduje víc koncentrace než samotné mluvení. Určitě se dostaneme do situace, kdy budeme muset být zticha, přestože si myslíme, že bychom řekli něco lepšího nebo výstižnějšího. Volba naslouchat je v mnoha případech aktem největšího sebezapření. Myslím, že mnozí z nás mají v tomto směru značné rezervy. Zkusme to změnit.