Filozof a teolog sv. Augustin (354 – 430) se ve svém díle Zpovědi zamýšlí, proč to, co je zakázané, lidi tolik přitahuje: „Blízko našeho vinohradu rostla hrušeň obsypaná ovocem. Jedné tmavé noci jsme se jako malí rozhodli, že ji tajně očešeme… Natrhali jsme těch hrušek obrovskou hromadu. Neudělali jsme to však proto, abychom se jich sami najedli; naházeli jsme je prasatům. Snědli jsme jen tolik, abychom okusili, jak chutná zakázané ovoce. Hrušky to byly velmi dobré, ale nebylo to přesně to, po čem moje hříšná dušička dychtila – měli jsme doma hrušky ještě lepší! Trhal jsem je prostě proto, že jsem chtěl vědět, jaké to je být zlodějem… Touha něco ukrást byla jednoduše probuzena skutečností, že je to zakázané.“

Ano, lidská přirozenost je ve své podstatě vzdorovitá. Dostaneme-li pravidlo, vnímáme jej jako výzvu k jeho překročení. Měli bychom však vědět, že zakázané ovoce chutná sladce, ale důsledky jsou hořké.