V bibli apoštol Pavel píše souvěrcům do Říma, aby „lnuli k dobrému“. Měl tím na mysli to nejsilnější možné spojení, které existuje. Lnout k někomu znamená, že se ho jen tak brzy nehodlám pustit. Kdyby pisatel žil dnes, asi by jeho rada zněla následovně: „přivařte se k dobrému“. Píše dále o „zošklivení si“ zlého, tedy různých prohřešků. Při kontaktu s jakýmkoli prohřeškem či hříchem bychom se ho měli co nejvíce stranit - asi tak, jak je to mezi dvěma shodně nabitými magnety. Už jen když je k sobě přiblížíte, cítíte, že si „nesedí“. Jistě že se nechci vyjadřovat pouze v přirovnáních. Mám na mysli konkrétní situace. Musíme se mít na pozoru, protože zlo vypadá velice lákavě a dobro je naopak většinou velmi nenápadné.

Měli bychom se nechat k dobrému přitahovat a v konečném důsledku s ním vytvořit úžasně pevné spojení. Tak jako dva svařené materiály. Dobro se má stát naší součástí. Zlo bychom měli radikálně odmítat. Vlastně - jeho odmítnutí bude následkem upřednostnění dobra. Dobro má být jakýmsi stavebním materiálem naší „katedrály života“. V dobách, kdy se stavěly nádherné gotické katedrály, během jedné takové stavby položili všem kameníkům stejnou otázku: „Co to tu děláš?“ První odpověděl: „Opracovávám kameny!“ Druhý odpověděl: „Vydělávám peníze na zaopatření své velké rodiny!“ Třetí vážně a s hrdostí prohlásil: „Stavím katedrálu!“

K jaké stavbě byste přirovnali svůj život? K chatrči dočasných požitků? Ke katedrále lásky a vděčnosti? Jak by zněla tvá odpověď?

ERWIN KUKUCZKA