Jako mnozí z jeho spoluobčanů žil v neustálém strachu před zlými duchy a věřil, že každé neštěstí je následkem nějakého čarodějnictví. Proto - tak si to myslel - je zapotřebí mnoho úsilí a peněz, aby duchové byli obměkčeni. Ale jednoho dne se jeho život obrátil naruby. Oslepl! Zoufale se ptal všech kněží, ale nic z jejich obyčejů mu nemohlo pomoci. Čím snažněji prosil a bil kolem sebe do tmy, tím smutnějším se stával jeho mravní stav.

Po dlouhých měsících se rozhodl, že udělá svému životu konec. Chtěl se oběsit. Ale pod váhou jeho těla se větev zlomila. Roztřesený si začal klást významné otázky: „Mohu přes svou slepotu nějak sloužit a být užitečný?“

Věděl, že zůstane slepý, a přijal to jako danost osudu. A stal se z něj člověk vyzařující radost. Na základě jeho změny se změnilo nemálo obyvatel vesnice. Dobře obdělávali svá pole, udržovali domy a cesty v pořádku a zničili své fetiše.

Jednoho dne však nastal ve vesnici smutek. Zemřela mladá žena v šestinedělí. Právě ji chtěli pohřbít a živé novorozeně mělo být podle tamní tradice pohřbeno s matkou. Popuzen touto myšlenkou se Bouba rozhodl vzít dítě k sobě a starat se o ně.

To byl počátek Boubova sirotčince. Děti tam jsou šťastné, mají dostatek jídla a především se učí znát pravé hodnoty života.
Pohádka? Nikoliv. Jen jeden z příkladů, jak se může člověk postavit čelem k životu i v těch nejkritičtějších chvílích.

ERWIN KUKUCZKA