Copak lze 14. února - kdy meze jsou ještě promrzlé oslavovat lásku? Zato v máji to je o něčem jiném! Ještě dlouho předtím, nežli se nás normalizátoři snažili přesvědčovat, že máj máme slavit prací, jsme byli národním klasikem, který mimochodem o svých sexuálních aktivitách zanechal na svou dobu nezvykle upřímné a otevřené svědectví, ujišťováni, že hrdliččin hlas v borovém háji nezve do průvodu, ale k lásce.
A tak jako hold básníkovi vyrážejí Vilémové, Jarmily, Hynkové na Petřín, aby se s Lucií Bílou ujistili, že láska je láska: když choděj kluci s holkama, holky s holkama a kluci s klukama. Ale je to vůbec ještě láska, co tak houfně v máji slavíme? A jaká láska? Milenecká, partnerská, přátelská? V bibli můžeme lásku rozpoznat jako jeden z ústředních termínů. Objevuje se tam mnohokrát a v mnoha významech. Zajímavé je, že láska éros, tedy pohlavní, erotická, nestála autorům ani jednou za zmínku. Ne snad, že by o ní nevěděli, antický svět jí byl, stejně jako ten náš, plný, ale proto, že na prvním místě chtěli bibličtí autoři sdělit své svědectví o té nejvyšší formě a podobě lásky - lásky agapé - lásky, které je absolutně cizí jakákoliv soběstřednost. Kde zůstávají největší milovníci, všichni ti Casanovové, Romeové? Lidé k nim vzhlížejí jako k archetypům lásky a zamilovanosti, a přitom byli schopni jedné, nanejvýš dvou či tří forem lásky - ponejvíce tělesné, která s jejím uspokojením rychle odeznívá. Přijměte tyto řádky jako oslavu lásky. Lásky která nezná mezí ani hranic, není omezená věkem, místem ani časem. ERWIN KUKUCZKA