Tereza Dočkalová: Když si ze sebe člověk vystřelí, jako by si dal panáka

Na naši první schůzku jste zapomněla. O prázdninách se asi soustředíte na odpočinek. Je to tak?
Ano. Je to hrozné, ale se začátkem prázdnin se mi vždycky diář někam zakutálí a je těžké udržet v hlavě nějaké termíny a povinnosti. Tyhle kolize se mi dějí poměrně často. 

Já bych s dovolením začal úplně od začátku. Vyrůstala jste v Beskydech. Holky z tohoto regionu mi vždycky přišly takové přímé a na chození kolem horké kaše je moc neužije. Jste taková?
To asi nedokážu posoudit. Snažím se být přímá. Už jsem o sobě slyšela, že jsem bezprostřední, ale jestli to tak je, nevím. Možná jsem byla dřív a teď už nejsem. Možná se ty beskydské kořeny schovaly už hodně hluboko.

Každý musí prorazit jednou rolí. Most! mi otevřel dveře, říká Erika Stárková

Jaké bylo vaše dětství?
Skvělé! Jednou adidaskou v kravinci. Protože všude kolem naší bytovky byly pastviny, po kterých jsme tak různě lítali. Moje dětství se odehrávalo hodně v přírodě, za což jsem neskonale vděčná, protože hluboký vztah ke krajině mi zůstal. Je mi v ní dobře, líp než ve městě. A mám pocit, že nějaká moje duševní krajina je stejná jako ta beskydská. Ten otisk už v člověku zůstane navždycky.

A jak vzpomínáte na studia na ostravské konzervatoři?
Byla jsem ještě dítě. Začala jsem tam chodit v patnácti letech, byla jsem divoká a do školy jsem vlastně moc nechodila.

Není divu, když jste z pastvin přeskočila rovnou na konzervatoř?
Takhle to nebylo. Já jsem měla hrozné štěstí na základku. Nechodila jsem do té u nás ve Veřovicích, ale do Kopřivnice, kde byli skvělí učitelé. To pro mne bylo zásadní. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem teď. Měla jsem kolem sebe skvělé dospělé, kteří se podíleli na mém rozvoji. Někde na té základce se můj dětský přetlak nasměroval k tvorbě a herectví.

Takže hned po konzervatoři jste začala hrát divadlo v Ostravě?
Je to tak. Už ve čtvrťáku jsem měla štěstí, dostala jsem přenádhernou nabídku od Ivana Krejčího z Komorní scény Aréna, jestli bych si nechtěla zahrát Ninu Zarečnou v Rackovi, což je krásná a veliká role, která se obvykle v osmnácti letech nedostává. V Aréně jsem pak pár sezon zůstala a myslím, že mi to dalo dobrý základ do hereckého i osobního života.

Herečka Michaela Kuklová po vážné nemoci: Těším se na každý nový den

Teď jste v angažmá v Divadle Pod Palmovkou. Jak se vám tam hraje?
Dobře, jinak bych tam nebyla. Máme dobrý soubor, dobré vztahy. To je důležité.

Jenom tam hrajete nebo i tvoříte?
Některá představení vznikají kolektivně. Máme malou scénu Palmoffku, kde hraje soubor vedený F. X. Kalbou, hry píše Tomáš Dianiška a já jsem se k nim přifařila. Na těch věcech, které píše Tomáš, se samozřejmě podílíme i jako tvůrci. On teď bude mít v září premiéru své hry i na velké scéně. Jmenuje se 294 statečných. Je to o operaci Anthropoid, o českém odboji a rodinách, které pomáhali parašutistům, kteří spáchali atentát na Heydricha.

Ten název 294 statečných evokuje western. To je schválně?
Tomáš se na ten příběh chtěl dívat optikou akčních hrdinů, protože to, jak dlouho se parašutisté v kostele zvládli ubránit neskutečné přesile lépe vyzbrojených nacistů, je vlastně svým způsobem vyvrcholení akčního filmu, ve kterém by mohl hrát Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone. Inscenace ještě prošla vývojem, takže to nakonec není žádný „akčňák“, je více opřená o rodiny zapojené v odboji, nicméně název odkazující k béčkovým filmům už zůstal. Ne, že by Sedm statečných bylo béčko. A když, tak hodně dobré.

V říjnu by měla v Audiotéce vyjít audiokniha Vlastníci podle stejnojmenného úspěšného filmu. Hrajete tam stejnou roli, jako ve filmu Tereza Ramba. Nesvádělo vás to jít na tu roli stejně jako vaše jmenovkyně?
Nevím, ale když hrají dva lidé stejnou roli, v mnoha věcech dojdou ke stejnému výsledku. Vůbec jsem se tím nezabývala. Strašně se mi líbí, jak to Tereza hraje, je skvělá. A je to ona, kdo celou tu situaci táhne, což je opravdu těžká práce, protože story Vlastníků vlastně je jenom jedna velká, členitá situace a postava předsedkyně ji celou kormidluje až do konce.

Herečka Andrea Růžičková: Když v rodině cítíme nějaké napětí, řešíme to rozumem

Člověk musí neustále myslet na průběžné jednání, pořád si nahrávat. Ale kamera je něco jiného, než mikrofon. Při nahrávání audioknihy se také sešla jiná bandička. Ovšem já mám pocit, že scénář je napsaný tak skvěle, že ať se sejde jakákoliv bandička, udělá to dobře. Vždycky se budou lidi bavit a přitom trnout, kolik lidí ze svého okolí v tom příběhu našli.

Zažila jste někdy na vlastní kůži domovní schůzi, nebo řešila problémy s bytem?
Ne. Já spíš řeším problém, že na to, abych si ve svém věku koupila byt v Praze, se svým divadelním platem nedosáhnu. Na to nemám nikdy šanci, takže tyhle problémy se mi tím pádem vyhnou.

To zní skoro jako věta z vašeho internetového pořadu Branky, body, kokoti. Jaký je váš podíl na jeho konečné podobě?
Píší ho čtyři scenáristky. Už před epidemií, a teď v tom jedeme znovu, jsme začali dělat pořad Branky, body kokoti live, což je takový komponovaný večer, který moderuje Bohdan Bláhovec. Skládá se z debat právě se scenáristkami, se mnou, s režisérem Petrem Cífkou, pouští se jednotlivé díly a nepovedené záběry, které se nevešly do vysílání, a pak se natočí jeden díl živě. Několik večerů proběhlo v kině Aero, teď vystoupíme na festivalu Prague Pride, pojedeme i do Brna, Prostějova a nabízíme to do dalších okresních měst. Je to hezky strávený večer a mám pocit, že to lidi baví… Jinak na pořadu se podílím tak, že s Petrem Cífkou vymýšlíme fóry na place. V tom máme úplně volnou ruku. Nicméně do textu většinou nezasahujeme, protože je dobře napsaný, už když se k nám dostane. Vymýšlíme první a poslední hlášku, takzvanou obkreslovací.

Stane se vám, že nesouhlasíte s tím, co máte říkat?
Málokdy, to by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. A když se to stane, tak je to samozřejmě na diskusi. Vždycky to nějak vyřešíme.

Ohrazují se ti, do kterých se v pořadu trefujete?
Ke mne se tyhle věci nedostanou, Petr tyhle věci docela filtruje. Zůstávám toho ušetřena. Něco chodí, ale většinou je to spíš vtipné, než aby mě to nějak zarazilo.

Lucie Vondráčková: Děti, sázení stromů a hry. To je teď můj život

V rozhlase jste mluvila o tom, že se baví takzvanými hejty, tedy negativními komentáři k pořadu. Máte nějaký nový oblíbený?
Ne, teď jsem je úplně přestala číst. Kdysi je ještě četl můj kluk. Ale teď se všechny scvrkly na nudu. Protože jsem v pátém měsíci těhotenství, tak si pár autorů těch nenávistných komentářů všimlo, že jsem přibrala, takže sem tam napíšou, že jsem napuchlá, nebo něco podobného. Ale to už nás přestalo bavit už před několika měsíci. Smysluplné hejty se teď moc nerodí.

Kdybyste vy měla psát podobný pořad jako Branky, body, kokoti o tom, co vás u nás štve. O čem byste psala?
Asi o rozdělené společnosti. To mě štve asi nejvíc. O všeobecné neinformovanosti, o čím dál levnějším populismu, o hrozném zmatení ohrožených skupin, tím myslím buď staré, anebo méně inteligentní lidi. Mrzí mě, že jsme čím dál větší extremisti, že mezi lidi, kteří mají rovná práva, nejsme schopni pustit některé menšiny… Takže by byl prakticky o tom samém, co děláme teď, jenom by se trochu rozšířila témata.

Kdo rozděluje naši společnost?
Myslím, že právě ten levný populismus. Je to živení nějakých prapodivných strachů, které nejsou reálné. Na politiku se vždycky nadávalo v hospodě. Bylo takové „blití“ na poměry. A to se vzestupem sociálních sítí spojilo dohromady, hospody jsou teď spojené, ten mozek má najednou kolektivní myšlení. Lidi zjistili, že si v mnohém notuji. Někdo si to spočítal a všechny ty lidi vzal jako masu, která mu bude vyhrávat volby. A to není jenom u nás. Takhle vznikl i brexit. Takže tohle mě nejvíc štve. A i to, že už se to úplně zmátlo a lidi začínají být zlí.

Nedávno jste v jednom rozhovoru řekla, že je potřeba z médií vymýtit model ideální ženy, kvůli kterému má každá třetí holka poruchu příjmu potravy. Také jste někdy toužila být ideální ženou z časopisu?
Jasně. Samozřejmě, že jsem jako spousta dospívajících holek netoužila být v příliš hmotném těle.

Teď jste těhotná. Co z toho pro herečku plyne?
Že nedělá svoji práci?… Nevím. Plyne z toho, že teď mám nějakou pauzu, že se dál budu soustředit na tvorbu, ale momentálně na tvorbu tkání a kostí svého dítěte.

Herečka Eliška Křenková: Nedávno po mně chtěli v hospodě občanku

Chystáte se hrát, až v září začne divadelní sezona?
Před měsícem jsem ještě měla pocit, že ano. Ale teď mám pocit, že by to bylo srandovní. Lidi o mě spíš budou mít strach a říkat si: „Ty, jo!“ Asi bych těm inscenacím spíš ubírala, než naopak. Asi už by to bylo trapné.

Plánujete být na rodičovské dovolené, nebo na ní bude váš partner?
Já vlastně nevím, jak to bude. Ještě se o tom musíme pobavit. Hlavně, aby to bylo výhodné pro nás pro všechny. Tím, že máme oba svobodné povolání, dá se to nějak skloubit. To, že nastoupím do divadla, ještě nutně neznamená, že tam musím být každý den. Takže se to nějak postupně, stane, skloubí, vymyslí. Do toho mám ještě spoustu práce mimo divadlo, nebo doufám, že ještě pořád budu mít. Budeme to s pomocí prarodičů a známých takhle různě slepovat. Nevím, jestli tomu tedy říkat rodičovská dovolená, nebo jen jiný režim.

Nebojíte se toho, co to bude znamenat pro vaši kariéru? Že se na vás zapomene?
Každý je nahraditelný, samozřejmě, ale já se tímhle vůbec nehodlám trápit.

Každopádně váš tatínek má určitě radost, že bude dědečkem. Už se na to nějak chystá? Plánuje, co bude s vnoučetem podnikat?
Má strašnou radost. Chvilku to vypadalo, že šetří na kočár, ale pak dostal jiný nápad. Protože bydlíme na hájence v chráněné krajinné oblasti v Beskydech, kde se topí dřevem, tak otec musí rubat dřevo. Pracuje v cementárně a ve svém volnu chodí do lesa těžit dřevo. Zkrátka si to rozmyslel a místo kočáru šetří na čtyřkolku. Takže mé dítě se evidentně bude prohánět po lesích s dědou na čtyřkolce.

Monika Brzesková: Miss Žídková jsem napořád

A co na to říká vaše maminka?
Myslím, že to vůbec nehraje roli. Ne, myslím, že jsou s tím všichni v pohodě. Máma se taky ohromně těší. Na vnouče asi víc než na čtyřkolku. 

Ačkoliv těhotné ženy mají kolikrát nervy nadranc, nemůžou si dát panáka na uklidnění, dokonce ani prášky na uklidnění…
Je pravda, že s tou nemožností změnit stav vědomí, je to zlé.

Co tedy děláte v takové situaci?
Nic. Prostě to pozoruju a jsem klidná. Zatím jsem se nedostala do žádné větší konfrontace. Sice jsou věci, které mě vytáčejí do běla, a bylo by lepší, kdybych si na to dala panáka, ale snažím se dělat si z nich dobrý den, než je nějak prožívat. Když si ze sebe člověk vystřelí, je to takový nejrychlejší jakoby panák.