Kliknutím zvětšíteKdyž se řekne pavouk, vždycky si vzpomenu na jednu historku s mojí kamarádkou Martou. Před lety, když byli naši synové malí, jsme nad kafem uvažovaly, kam je v Praze o víkendu vezmeme, aby se zabavili. Povídám: „Marti, kousek od nás je přece to DDM Přírodovědců, teď tam probíhá skvělá výstava pavouků.“ No, co vám mám povídat, stačila tahle informace a málem to s ní seklo. Trpí totiž arachnofobií. Když tak o tom uvažuju, u nás na chalupě vlastně asi ani nikdy nebyla. Je mi teď jasné, proč.
Když sem totiž po zimě přijedete, první, co zjistíte, je, že se k nám nastěhovali nezvaní návštěvníci. Je to tu totiž jako v nějakém prokletém zámku z pohádek Walta Disneyho, všude visí neuvěřitelně dlouhé a propletené pavučiny. Takže jedním z prvních zásadnějších úkonů je vzít koště a začít je vymetat – ze stropu, z podlahy, ze všech koutů. A i když si myslíte, že máte hotovo, stejně můžete čekat, že se občas ozve: „Mamííííí, ve vaně je strááášně velkej pavouk! Vyžeň ho prosíííím!“ No jo no, je. Tak ho chudáka malého vyplašeného vezmu, zviřátkám totiž u nás ze zásady neubližujeme, a vynesu ho ven. A když je jó zima, tak aspoň do dřevníku, tam dcera moc nechodí.
Kromě pavouků tu rok co rok máme i netopýry. Žijí za desítky let starým obložením naší chalupy. Každé jaro sledujeme s mojí mámou a dětmi stejný neopakovatelný koncert. Je teplý večer, sedíme na zápraží a posloucháme to škrábání. „Dnes určitě poletí,“ ujišťujeme se. A taky že jo. Jeden za druhým najednou začnou vylétat, chvíli krouží kolem jako na pozdrav, a pak se rozletí lapat hmyz. Jednou jsme jich napočítali osmadvacet. Ale byly i roky, kdy jsme neviděli žádného. Kdo ví, asi zkoušeli jiné bydlo. Nakonec se ale vždycky vrátili k nám. Minulý týden, jak bylo to teplo, jsem takhle s kolečkem naloženým dřevem k večeru mířila do dřevníku, najednou jeden netopýr vyletěl. No, asi nějaký blázen, bylo na něj trochu brzo. Jen doufám, že se zase vrátil zpátky a pověsil se hlavou dolů, aby počkal, až se víc oteplí.
Taky tu máme ropuchu. Je ohromná. Žije u studny, v takové škvíře. Vylézá v podvečer a tesknivě se ozývá. Asi hledá ropušáka. Kolikrát se v létě stane, že zblbá zaleze až do chalupy, na ty studené dlaždice do chodby, a to pak slyším Ellu: „Mamííí, je tu ropuchááá, pojď ji vynééést.“ A tak se na ni koukáme, pohladíme ji a já ji pustím zase do trávy. Letos je ale na ni ještě brzo, ještě spí a sní si sen o muškách.
Zato myši, které si v chalupě vždycky přes zimu rády dělají piknik, už nás nejspíš opustily. Ještě před týdnem mi, ty potvory, nakousaly avokádo, které jsem omylem nechala na chodbě. Zato ředkvičkama pohrdly, asi se jim nezdály dost nóbl. Teď už budou venku. Na chodbě omylem zanechané jídlo totiž zůstává netknuté. Nebo že by to bylo tím, že si sousedi z Prahy přivezli ty dvě kočky?
A pak tu ještě sdílíme prostor s jedním tajemným tvorem, kterého nikdy nikdo neviděl, ale přitom všichni víme, že existuje. A tím je kuna. Aniž se nás zeptala na dovolení, obsadila půdu, kde nám přes zimu vždy zanechá spoustu pozdravů ve formě zapáchajícího trusu. Máma ji jednou chtěla chytit do sklopné pasti. Tak z té měla akorát tak srandu, návnadu sežrala, ale past nesklapla. Ani celou zimu hrající rádio jí nevadilo, jen sousedi, kteří občas chodí kolem na procházku se psem, nám neustále volali, že jsme ho zapomněli vypnout. Jediná jistota je, že když se tu na jaře objevíme, kuna se milostivě na čas odporoučí, ovšem jen proto, aby na podzim zase naběhla zpátky.
Občas si představuji, že naše chalupa jednou díky naší shovívavosti zapůsobí jako Noemova archa. Až bude nejhůř, napochodují k nám všichni ti pavouci, myši, netopýři či kuny, ale i ptáci, které krmíme, srnky, jež vídáme z okna, divoká prasata z lesa, dupající ježci, užovky a zmije z palouku. Obsadí nám postele, židle, ti zimomřiví se schoulí za komín, a nám nezbude, než se všemi odrazit od břehu směr lepší zítřky.
Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz.
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
