Co se týče umění, začínala jste jako mažoretka. Byla to dobrá průprava pro herectví?
Pohybová a hudební průprava to určitě byla. Člověk musí hlídat rytmus a musí ho mít v těle. Také jsem si zvykla na vystupování před lidmi, takže základ do herectví mi to dalo.

Byla jste mažoretka v davu, nebo ta vedoucí s hůlkou v ruce?
Čtyři roky jsem byla velitelka, ale pak přišel nový trenér, který byl mnohem přísnější a měl jiný styl trénování. Změnily se i skupiny, takže tam už jsem nevelela.

Také jste čtyři roky pracovala jako úřednice v Centru sociálních služeb v Praze. To asi nebyla příliš tvůrčí práce?
To byla vyloženě administrativní práce, organizování kulatých stolů, workshopů… Do Centra sociálních služeb jsem šla po obchodní akademii, byla to moje první práce. Docela mě to bavilo, měli jsme i dobrý kolektiv, navíc projekty, na kterých jsem se podílela, byly přínosné pro společnost, takže jsem měla pocit, že dělám něco dobrého.

K tomu, abyste se věnovala herectví, vás přemluvil váš tehdejší přítel Jiří Mádl. Vy jste měla jiné plány?
Já jsem studovala mediální komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského, pracovala jsem jako asistentka režie a vlastně mě pořád trošku mrzelo, že jsem za kamerou a ne před kamerou. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme se o tom samozřejmě bavili a on mi řekl: „Evidentně to v tobě neumřelo, tak s tím něco dělej.“ A tak tady teď spolu sedíme.

Zmínila jste, že jste pracovala i jako asistentka režie v České televizi. To je pro mě taková záhadná funkce. Co konkrétně dělá asistentka režiséra?
Asistent režie hlídá, aby herci byli včas tam, kde mají být. Když tam nejsou, tak jim volá, plaší… Zajišťuje, aby byli rychle v maskérně, aby je maskérky včas nalíčili a ne si s nimi jenom povídali. Vodí herce na plac a drží to celé pohromadě. Měla jsem na starosti přímé přenosy, takže jsem měla na starosti to, aby lidi byli včas připravení na svůj výstup… Asistent režie hlídá umělce jako takové stádo a nepouští je z dohledu.

Které přenosy jste například zajišťovala?
Hodně jsme dělali Zlatou hokejku, Fotbalistu roku, Ceny TýTý, ale úplně nejlepší byl pořad Už je to tady, což byl koncert v Pražské křižovatce k dvacátému výročí sametové revoluce, který jsme dělali pro pana prezidenta Havla. Na to jsem moc hrdá, protože jsem se tam potkala se spoustou výborných umělců.

Absolvovala jste také herecké workshopy. Některé i v Americe, v New Yorku, v Los Angeles. Co jste se tam naučila?
Třeba v Los Angeles to bylo hodně zaměřené na selfpromo a na zvýšení sebevědomí. Pracuje se na hereckých technikách… Ale Amerika je celkově taková, že tlačí na sebevědomí. Opravdu mi tam ruply nějaké bloky, které jsem v sobě měla, a sebevědomí šlo nahoru. Člověk objeví sám sebe, začne se mít radši. Zbaví se některých psychických bloků, které v něm vznikají od dětství tím, že mu někdo říká, jaký je. Ale to je práce na celý život, protože v herectví jde o –  nehraní. A na škole nás učí hrát. Vy musíte školu dodělat, jít, zbavit se toho a naučit se to jinak. Přijde to i s životními zkušenostmi. Člověk se trošku uvolní, není to takové to – tohle chci, takhle to zahraju a budu dobrá.

Vaše televizně-seriálová dráha začala v Doktorech z Počátků, pak následovala Ordinace v růžové zahradě, Ohnivé kuře a teď Slunečná. Když porovnáte ty seriály, kde jste se cítila nejlépe?
Za všemi těmi seriály vlastně stojí jedna produkce. Od Doktorů z Počátků jdu ze seriálu do seriálu s těmi stejnými lidmi, takže můžu říct, že ve Slunečné se cítím úplně nejlépe, protože to je jako jít domů.

Jste slunečná?
Ano. Jsem hodně slunečný člověk. A když zrovna náhodou nemám slunce v duši, snažím se ho tam násilím necpat, protože temnota je také nějakým způsobem důležitá, a je dobré si jí projít, protože z té se člověk nejvíc naučí. Takže jsem slunečná, ale když přijde mrak, tak se mu nebráním.

Čím si vysvětlujete dosavadní divácký úspěch seriálu Slunečná?
Myslím si, že je to po dlouhé době seriál, který není z lékařského prostředí a nejsou tam žádná dramata vyhnaná do extrému. Je to vlastně tak trochu pohádka. Postavy mají pohádkové charaktery, teta Běta je taková kouzelná víla, máme tam i prince Jasoně, jeho řidič je takový přitroublý panoš… Tím, že ten děj není tak moc vyhrocený, jakoby vás obejme. Mně se na to hezky kouká a jako divák jsem velmi příjemně překvapená. Myslím, že lidi na Slunečnou koukají i proto, že je láskyplná.

Vaše postava Sylvy ale moc láskyplná není.
Každá pohádka potřebuje nějaké zlo. Takže já jsem Popelčina zlá sestra.

A už vám lidi na ulici domlouvají, abyste se polepšila?
Zatím ne. Naopak mám dobré reakce. Lidi to baví a smějí se tomu.

Herečka jste díky tomu, že jste jako dvanáctiletá viděla ve Stavovském divadle hrát Filipa Blažka. Teď spolu hrajete v jednom seriálu. Řekla jste mu to?
Ano. Řekla jsem mu: „Filipe, já jsem si uvědomila, že ty můžeš za to, jaký život vedu.“ Tak se smál a omlouval se mi. Ne, Filip je strašně fajn a ráda s ním točím. Je skvělé, že jsem se na place potkala se svým dětským idolem, s Matějem z Nesmrtelné tety. To byla moje oblíbená pohádka v dětství. Lidé, které jsem dřív měla za ikony, jsou dnes mí kolegové, což je velmi příjemná záležitost.

Barbora Jánová se narodila 18. srpna 1989 v Benešově. Do svých 18 let vyrůstala ve Vlašimi, působila v týmu mažoretek ZUŠ Vlašim. Vystudovala obchodní akademii se zaměřením na ekonomiku a podnikání. Po maturitě čtyři roky pracovala jako úřednice v Centru sociálních služeb v Praze. Zároveň dva roky studovala sociální a mediální komunikaci na Univerzitě J. A. Komenského a dělala asistentku režie v České televizi. Během studia herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze založila společně se spolužáky divadelní soubor La’My, kde pět let vykonávala funkci principálky a produkční.

Působila také jako dramaturgyně a produkční v tvůrčí skupině Díra Na Trhu. V roce 2010 si zahrála v pohádce Vodník a Karolínka. Následovaly seriály Doktoři z Počátků, Ordinace v růžové zahradě 2, Ohnivé kuře a od ledna 2020 hraje Sylvu Popelkovou v seriálu TV Prima Slunečná. Je spoluautorkou a produkční ve společnosti Fancy Frequency, která se zaměřuje na krátké filmy. Účinkuje v představeních divadla Aha!, Studia Bouře a projektu Listování.

Ve výčtu vašich rolí nechybí Julie z Shakespearova Romea a Julie, ale víc mě zaujalo, že jste si zahrála Jindru Hojera z Rychlých šípů. Byla to vaše první mužská role?
Nebyla. Právě v Romeovi a Julii hraju víc postav – Julii, Merkucia, Tybalta, Parise… Tuhle hru ještě dohrávám v divadle Aha! Hrát víc postav mě baví, vyžívám se v tom, a myslím, že už jsem vytrénovaná v přeskakování z role do role.

Proč tolik rolí, bylo vás málo?
To ne. Režisér Janek Lesák si chtěl vyzkoušet Romea a Julii ve dvou lidech. Ale už v absolventském představení jsem hrála v pašijových příbězích slepou a chromou. Chromá se snaží vylézt na záda slepé a řídit ji, protože chtějí utéct před Ježíšem, aby je nemohl uzdravit a připravit je o živobytí v podobě žebroty.

S kamarádkou máte malou filmovou produkci Fancy Frequency.
Ano. Točíme krátké filmy a snažíme se vytvořit nějaké portfolio, abychom své filmy mohly prodlužovat a zvětšovat. Scénáře si píšeme samy. Texty jsem psala už pro divadelní skupinu Díra na trhu, která skončila asi před třemi lety. Psaní příběhů a dialogů mě hrozně baví. Našla jsem se v tom a mám velké plány. Chtěly bychom napsat celovečerní pohádku.

O čem jsou vaše filmy?
Můžete si je najít na YouTube a na Vimeo. Každý je úplně jiný, ale naposledy jsme natočily film Forbidden Fruit, který je psaný v angličtině, protože filmy většinou posíláme do mezinárodních soutěží. Je celý udělaný jako počítačová hra z blízké budoucnosti, kdy lidé nemají žádné emoce. Všechno je kontrolované vládou, ale skupinka lidí si založí undergroundový bar, kde mají kouzelná jablka. Když si do nich kousnete, můžete zase cítit emoce.

Tohle téma jste měla už v divadelní hře Interdimenzionální čočka.
To je pravda, trošku jsem se vykradla.

Vás ta ztráta emocí zřejmě fascinuje.
Baví mě prozkoumávat, co všechno by se mohlo stát. A emoce jsou velké téma. Hodně lidí od nich utíká a radši necítí nic. Tváří se, že emoce neexistují a dá se bez nich v pohodě žít. Když se jimi ale začnou zabývat, tak to všechno vyplave na povrch a oni se znovu skládají dohromady.

Občas jste pracovala i jako barmanka. To musela být inspirace na několik scénářů, nebo se pletu?
Samozřejmě, že je to inspirace, ale ty věci, které se dějí v hospodách a barech, se pořád opakují. To už bylo napsáno a ukázáno mnohokrát. Radši půjdu hledat inspiraci jinam než na bar.

Dočetl jsem se, že se zajímáte o životní prostředí, třídíte odpad, nejíte maso. Co v té souvislosti říkáte na aktivity Grety Thunbergové?
Myslím, že může inspirovat hodně lidí. Válku s lídry a korporacemi asi vyhrát nemůže, ale je dobře, že je tak mladá, že se ozvala a dala tím hlas generaci, která to tu po nás převezme. Já sama teď zakládám s přáteli ekologický projekt s pracovním názvem Plant-age na výsadbu stromů v Praze, a pokud se to povede, každý bude mít možnost smazat svou uhlíkovou stopu tím, že zasadí nějaké stromy.

Byla jste, nebo jste na něčem závislá?
Já obecně tíhnu k závislostem, jenom přemýšlím, na čem jsem závislá teď. Vzhledem k tomu, že minulý týden nám kamarád půjčil PlayStation a virtuální realitu, tak momentálně to asi bude hra Beat Saber. Tu jsme s kamarádkou hráli hodně a už si taky kupujeme PlayStation. Další závislost, na kterou bohužel nemám tolik času, je cestování. Stále kouřím, i když bych se toho ráda zbavila…

Jak často pijete alkohol?
Teď mám suchej únor, který bych ráda dovedla k tomu, že budu úplný abstinent. Jinak víno je skvělé a v rozumné míře jsem si ho dávala klidně denně.

Když je řeč o závislostech, obešla byste se třeba jeden víkend bez mobilu?
Ano. Dokázala bych si představit i týden. Člověk má pocit, že když bude bez mobilu, tak se zhroutí svět, ale ono to tak není.

Češi a závislosti.