Pokolikáté budete letos vybírat nejkrásnějšího muže Česka?
Nevím už pokolikáté, ale řekla bych, že už tak podvanácté až počtrnácté. Možná i víc. Určitě jsem byla u prvních ročníků, pak jsem měla krátkou pauzu, pak jsem zase byla. Měla jsem několik etap.

S vybíráním kluků máte tedy bohaté zkušenosti. Čeho si u mužů všímáte především?
Myslím, že nejde jen o krásu. Podstatná je i osobnost daného člověka. Jestli mu to trochu myslí, je vtipný, pohotový… všechno dohromady. Krása není všechno, ale váže se k tomu samozřejmě.

Emilia Vašáryová
Byla jsem mladá a kurážná, říká herečka Emília Vášáryová

Vy sama jste nikdy neuvažovala, že byste se jako holka přihlásila do Miss?
Nikdy jsem na takové soutěže nebyla disponovaná. Když jsem byla mladá, byla jsem tlustá. Potom jsem sice byla hubenější, ale zase jsem byla starší a měla jsem ostych, takže ne. Ale teď už jsem o dost starší, tak mám právo hodnotit krásné muže. (smích)

Sledovala jste soutěže Miss alespoň v televizi?
Když jsem byla mladá, tak tady ještě takové atrakce nebyly. Ale když pak začaly první přenosy Miss, tak jsem se dívávala. Teď už ale nekoukám, je to hodně komerční. Muž roku je výjimka, protože je to taková víc kamarádská akce a za mě báječná. Spojuje lidi a klukům otevírá dveře k různým možnostem.

Divadla se znovu otevřela. Už hrajete?
V červnu jsem měla hodně těžkou premiéru hry Jeden německý život v Divadle v Řeznické. Je to monodrama stodvouleté ženy, bývalé sekretářky říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. Hodinu a půl tam sedím a vyprávím její osud. Na premiéře jsem měla i nějaké své žáky a měla jsem před nimi velkou trému. A byť jsem takhle stará, musím říct, že prožívám snad nejlepší období v životě.

Žijeme sice v jednom baráku, ale každá máme svoji domácnost, a pokud není zrovna něco potřeba, tak se potkáváme velmi málo,“ říkají herečky. Na snímku v představení Báječná neděle v parku Crève Coeur
Iva Janžurová a Sabina Remundová: Společné chvíle si užíváme

Své žáky na konzervatoři jste v lockdownu učila online?
Ano, přes Skype. Měla jsem maturanty a souběžně s generálkami představení jsem měla i generálky na maturitní představení. Byl to docela frmol. Občas jsem tedy hrála, ale diváci mi chyběli. Jinak jsem loni také nazkoušela do Werichovy vily a Vily Tugendhat kombinované monodrama Chopin_Sandová, kde mluvím Sandovou a Chopina tančí Martin Dvořák, klavírista pak hraje preludia. Je to takový multifunkční program, takže mám teď dvě velké klády a pomalu si začínám otevírat texty z dalších divadel. Jsou to hry, které jsem třeba rok a půl nehrála. A ještě se mi do toho rýsují další dvě věci na zkoušení, ale to zatím nechci prozrazovat.

Do Vánoc se tedy prakticky nezastavíte…
Musím se přiznat, že můj životabudič je práce. Nedovedu odpočívat, takže jsem ráda za to, jak to teď je. Vlastně tím přechodíte roky a jdete furt dál. Neplánuju, co bude dneska, zítra, ale vím, co bude za rok.

Ráda cestujete, chystáte se někam letos?
Už jsme byli na našem oblíbeném místě v Řecku. Jeli jsme i s dětmi a vnoučaty a bylo to moc fajn. Pokaždé je to dovolená, kde jsme všichni spolu, navíc na místě, které všichni milujeme. Jezdíme tam už pomalu jako na chalupu. Ale říkali jsme se synem, že bychom jakoukoli cestu letos obětovali tomu, aby na podzim už bylo zase všechno normální a mohli jsme hrát.

Zuzana a Jiří si „padli“ do noty a tráví spolu hodně času, především toho pracovního. Skvěle se doplňují a smíchem se udržují v dobrém rozmaru
Zuzana Bubílková a Jiří Krampol: Dřív jsme se spíš míjeli

Máte ještě nějaký nesplněný sen, kam byste se ráda podívala?
Mám některá vysněná místa. Nebyla jsem třeba v Jižní Americe, kde by mě lákala Brazílie nebo Chile. A pak jsem několikrát odložila cestu do Číny. Jenže teď, když si vždycky uvědomím tamní nabídku památek, jako je třeba Chrám tisíce schodů, Květinová hora, kam vede deset tisíc schodů, tak ve svém věku už nevím… Schody jsou můj problém. Jinak jsem nebyla ani v Austrálii, ale nemusím být všude. Nečiním si tím násilí. Spoustu jsem toho už viděla, některé cesty pro mě byly dokonce zásadní, byla jsem v Kambodži, ve Vietnamu, na Bora Bora, v Japonsku, cestovala jsem poměrně hodně, a nakonec jsem stejně zjistila, že člověk, pokud chce zažít nějakou krásu nebo něco pozitivního, tak to musí najít v sobě. Potom může být velmi šťastný i někde za domem, na kameni, pod stromem. Teď mám vnoučata, takže se snažím trávit čas především s nimi. Kostely tu snad budou stát dál, ale děti porostou a člověk na ně nemá během roku tolik času, kolik by chtěl.

Loni jste oslavila sedmdesáté narozeniny. Přimělo vás to trochu bilancovat?
Ano, trochu jsem bilancovala, co mě vlastně ještě čeká. Už jsem toho prožila hodně, čímž rozhodně neházím flintu do žita, ale můžu říct, že už jsem s lecčíms smířená a beru to tak, jak to je. Snažím se užívat si život na maximum a jsem zvědavá, co mě ještě potká.