Časopis Forbes vás před dvěma lety zařadil do žebříčku 30 pod 30, tj. mezi třicet talentovaných lidí, kterým ještě nebylo třicet let a už vynikají ve svém oboru. Co jste na to říkala?
Bylo to pro mě obrovské překvapení a vůbec jsem nechápala, co mezi oceněnými lidmi z vědy či byznysu, kteří už mají za sebou něco hmatatelného, dělám. Když mi to z Forbesu volali, stála jsem s otevřenou pusou a ptala se: „Za co?“ Prý že jim to tak přijde, tak jsem odvětila: „Vyvracet vám to nebudu, je to pro mě ohromná čest.“ Dodávám, že i prestiž; oceňuji na tom hlavně to, že žebříček zviditelňuje projekty, které jsou výjimečné a kolikrát společensky nadmíru důležité. U nás herců je to asi ještě trošku jinak, nevím. Nechci to zlehčovat, ale vedle všech vědců, byznysmenů a designérů si upřímně připadám trošku jako „zvířátko na konec“. Ale moc děkuju!

Vaše první role na profesionální scéně, která přišla vzápětí po přijímacích zkouškách na DAMU, byla hned v Národním divadle! To se jen tak nestává…
To je pravda. Když u mě doma tehdy zazvonil telefon s tím, že by mě rád viděl režisér Pitínský kvůli roli Barunky v Babičce, myslela jsem si, že je to vtip – nebo skrytá kamera. Nebyla. Byla to naopak krásná a výjimečná zkušenost, které si nesmírně vážím… Ale ráda bych se už opírala i o jiné věci.

Jakou svou roli byste vyzdvihla?
V pražské Vile Štvanice teď například hraju nádherné kusy. Co se televize týče, miluju seriál Kosmo, i jako divák. Krásnou roli jsem dostala ve filmu Dívka za zrcadlem. Největším zážitkem pro mě ale doposud bylo natáčení dánského televizního seriálu 1864. Role Sofie je relativně velká, ovšem němá. Původně byla obsazena jiná herečka, dánská, ale režisér se nakonec rozhodl ji přeobsadit a oslovil mě, která vyšla z castingu jako druhá. Točilo se v Praze a Dánsku. Přidanou hodnotou taky bylo, že to byl zahraniční projekt a že jsem měla možnost poznat způsob práce režiséra Oleho Bornedala, který neřekl: „Evo, půjdeš doprava, uděláš tři kroky a rozbrečíš se…“ ale mluvil s herci jako s postavami: „Tvůj muž jde do války, jsi v lese, kam jste spolu chodívali, co cítíš?“ Když je role němá, může to asociovat pocit, že není co hrát, ale je to právě naopak.

Na divadle jste se s podobnou zkušeností nesetkala?
Setkala. Převzala jsem za těhotnou Mariku Šoposkou představení Něžná je noc v Divadle v Celetné. Je to monodrama Martina Hofmanna. Ve druhé půlce jsem mu dialogickým partnerem, ale nemluvím. Ta postava není němá, ale – pro mlčení se rozhodla. Čím míň máte možnost vyjádřit se slovně, tím víc používáte jiné prostředky. Tělo, oči, podtexty… a hlavně emoce!

Slyšela jsem, že jste trémistka, jak pak prožíváte premiéru?
Nelehce. Pokaždé jsem děsně nervózní a upřímně, většinu svých prvních premiér, ať už to bylo v dramaťáku, nebo v profi divadle, si nevybavím. To je můj dar, který vlastně oceňuju – vytěsnění stresujících situací z minulosti. Takže vám můžu jen povědět, po které premiéře jsem spořádala půlku kachny, po které byl dobrý večírek nebo zmrzlina, která měla nejdelší nebo nejkratší děkovačku, ale z jeviště ani ťuk. Troufám si však říct, že mě tréma pomalu přestává nepříjemně paralyzovat. Při premiéře si říkám: „Jsi tady, už i diváci jsou tady, tak to zvládni co nejlíp až do konce.“ A později: „Ještě hodinku a pak si dáš zasloužené pivo!“ Je to i o tom, jak často se která hra hraje. Pokud je to často, tak si ji osahám, ohraju a uklidním se. Ovšem některá představení, která děláme například s kamarády z DAMU a hrají se třeba jednou za čtvrt půl roku, jsou pro mne sice rodinným stříbrem, ale pokaždé takovou malou premiérou. A tehdy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná. Kolegové, promiňte!

Když se sžíváte s postavou, stáváte se jí i v reálném životě?
Když člověk pracuje na roli, která je náročnější, komplexnější, tak ji stejně hledá v sobě. Když někoho hrajete, nemůžete se úplně převtělit, stále jste to vy – v situacích, které vám předepisuje scénář. Je to takové nimrání se v sobě: „Jak bych se zachovala, kdyby se mi tohle stalo, a jakým způsobem to můžu ztvárnit?“ Je ovšem možné, že v rámci přípravy na nějakou roli v sobě člověk objeví něco, nějakou vlastnost, o které netušil, že v něm je. Začne se na jevišti chovat tak, jak to u sebe ještě nezná, a pak to kolikrát může problesknout i v civilu. Jednou jsem hrála takovou drsňačku a holku od rány a najednou jsem zjistila, že to jde, že to v sobě mám a v určitých situacích to můžu pustit ven. Minimálně v tom smyslu, že nemusím být za každých okolností poslušná, ale že se, budu-li s něčím nespokojená, můžu ozvat, být asertivní nebo klidně trochu drzá.

O jakou roli konkrétně šlo?
Bylo jich několik, ale si nejvíc mě takhle, ještě na DAMU, nakopla Klavdijevova Julie ze hry Pojď, auto čeká. A v něčem možná Martina z filmu Fair Play, ambiciózní loktařka – homeopatická dávka její povahy může být, myslím, člověku prospěšná a neublíží okolí. Kvůli téhle roli jsem půl roku trénovala – já, taková nesportovní osoba! Dostala jsem trenéry a několikrát týdně jsem chodila do fitka a na stadion Slávie na ovál… Bylo pro mě obohacením poznat lidi z úplně jiného okruhu, než ve kterém se pohybuju. A o veselé příhody nebyla nouze; například když jsme s Judit Bárdos, která hrála hlavní postavu a trénovala v Bratislavě, běhaly spolu, tak se naši trenéři špičkovali a předháněli v tom, která z nás je líp připravená. I pro ně to byla výzva, udělat z děvčat pohybem nepolíbených sportovkyně.

U nás není moc zvykem, aby se herci na roli plánovitě připravovali – není na to čas a ani jim to nikdo nezaplatí. A vy jste se, kvůli jiné roli, učila hrát i na housle!
Nikdo neočekával, že se na ně za pět měsíců naučím hrát, to ani nešlo, a ty krásné skladby, které pro film Zádušní oběť napsal Michael Kocáb, byly tak složité, že i profesionální houslisté měli trošinku problém zahrát je z listu. Dostala jsem učitele, pak učitelku, abych housle nedržela s prominutím „jak prase kost“. Cvičili jsme kvůli snímání především pravou ruku, tahy smyčcem musely být precizní, aby zaklaply do playbacku. Opravdu hrát tedy neumím. A tipla bych si, že sousedé v domě, kde jsem tehdy bydlela, radost neměli a chudáci si tu mou „hru“ s namydleným smyčcem možná pamatují dodnes.

Musela jste se někdy překonat, pokud šlo o nějakou roli, která vám nebyla po chuti?
V těchhle věcech mám obecně štěstí, ale občas může dojít k nějakému záseku. Snažím se to brát jako přirozenou součást práce, a hlavně mého rozhodování. Na druhou stranu je mi třicet, nejsem v situaci, kdy bych si role mohla přísně vybírat, ale mám zkušenosti a sebevědomí, které jsem před deseti lety neměla, a dovolím si o věcech diskutovat. Ráda bych zpětně nabrífovala dvacetiletou Evu, ale to už nejde. Ale snažím se to šířit dál. Občas mám pocit, že je nutné se v různých situacích zastat nových, mladých kolegyň. V každém druhém filmu je milostná scéna a každá druhá herečka doufá, že se odehraje v decentním šerosvitu a nijak explicitně. Někdo s nahotou nemá problém vůbec, ale neznám nikoho, kdo by se na to vyloženě těšil. Na place je pak většinou dusno a občas chybí empatie a trpělivost. Vykutálená produkce pak z té scény udělá třeba i upoutávku k filmu a rozešle ji do všech bulvárů. Pak si vás radostně vygooglí teta z malé vesnice a najde jen vaše jméno, příjmení a bohatě ilustrovaný článek o velikosti a tvaru vašeho poprsí. S tím vším by měla mladá herečka počítat. Bohužel. A proti tomu nátlaku se obrnit. Já jsem byla naivní a překvapená. Teď už jsem cynik a nahotu beru jako kostým. Nebo diskutuju.

Máte široké pole působnosti – divadlo, film, dabing, seriály… Byla jste vůbec někdy bez práce?
U herce na volné noze je to tak, že buď má práce až nad hlavu, nebo se doma kope půl roku do zadku a neví, co bude dělat. Já se právě teď do zadku nekopu, nedávno jsem dotočila seriál o Boženě Němcové, a hraju v sedmi divadlech, takže mám i patnáct dvacet představení do měsíce. Práce mě udržuje v „pohotovosti“. A dává mému životu určitý řád. Když mám v diáři hodně volného místa, ale nemůžu třeba odjet mimo Prahu, pak je pro mě těžké vykopat se z postele a strávit den „produktivně“. Na druhou stranu, v době, kdy jsem intenzivně točila seriál Modrý kód a učila se spoustu doktorského textu, byla jsem zároveň v angažmá v divadle, kde jsme přes den zkoušeli nové inscenace a večer jsme hráli, a já ještě lítala na dabing apod. To už bylo o žaludeční vředy. To už přesáhlo tu míru příjemného udržování se v pohotovosti. Tehdy jsem se vzdala stálého angažmá, vyblokovala se z ostatní práce a odjela na tři měsíce do Asie se „vyresetovat“, což se mi, myslím, podařilo. A díkybohu se mi po návratu podařilo naskočit zpátky do práce. Nebojím se, že bych se nezvládla uživit jinak, ale herectví by mi moc chybělo…

Eva Josefíková
Narodila se 3. února 1990 v Uherském Hradišti, vystudovala herectví na DAMU. Hostovala v Národním a Stavovském divadle v Praze, byla členkou souboru Švandova divadla. Poté, co se rozhodla jít na „volnou nohu“, hraje v několika divadlech a je členkou Nezávislého divadelního souboru Tygr v tísni. Hrála v mnoha televizních seriálech, upozornila na sebe například v Kosmu či Modrém kódu. Její vzhled ji předurčuje k rolím princezen (Čertova nevěsta, Princezna a půl království…), hrála ale i ve vážnějších filmech (Piko, Fair Play, Zádušní oběť) anebo ve Vorlově snímku Vejška. Je svobodná.

ŠÁRKA SCHMIDTOVÁ