Ekologie ve školních lavicích

Ještě když v osmdesátých letech chodili Brontosauři kosit podmáčené louky, nemysleli na tající ledovce a kácení pralesů. V globalizovaném světě od jejich prostého hesla „Poznej a chraň“ přesouváme pozornost ke klimatické krizi, ztrácíme naději a znovu ji nalézáme, když se dobrovolně vzdáváme blahobytu a společně hledáme cesty ke snížení uhlíkové stopy lidstva.

David Kraus: Dceru chci vychovávat v přírodě

Jestli nám má na cestě k trvale udržitelnému způsobu života něco pomoci, je to současná podoba environmentální výchovy – naše děti se díky ní už dávno neučí jen o tom, proč nezašlápnout brouka a neodhazovat odpadky v lese. A spolu s nimi se učíme žít s ohledem na planetu i my dospělí. 

Od ekologie ke kvalitnímu vzdělávání

Sousloví environmentální výchova se poprvé objevilo v sedmdesátých letech, na konferenci v Tbilisi v roce 1977 zformulovali přítomní vědci a vědkyně základy ekologické gramotnosti. Jde o to pochopit, že všechno, co člověk dělá, má nějaké dopady na životní prostředí.

Dnes je u nás environmentální výchova součástí učebních osnov, byť ji jako samostatný předmět přímo v lavicích učí málokdo. Je totiž takzvaným průřezovým tématem, to znamená, že se na českých školách neučí odděleně jako třeba český jazyk nebo matematika, ale že může být obsažená v občanské nauce, přírodopise, ale třeba i v té češtině nebo matematice. Což může být výhoda, ale taky nemusí.

„Environmentální výchova je tak podstatná, že se nevejde do jedné škatulky, a je třeba ji učit komplexněji. Na druhou stranu, protože mnoho škol si s tím stále neví rady a protože je možné ji učit tak trochu všude, někdy ji pořádně neučí nikde,“ vysvětluje Petr Daniš, ředitel vzdělávacího centra TEREZA, do jehož programů se každoročně zapojují desítky tisíc školáků a dospívajících a tisíce kantorů.

Ekologické tipy na lepší domácnost: s houbičkou na kompost i friendly toaleta

TEREZA je na trhu ekocenter už od revoluce. „Za ty roky už mnoho škol naše služby nevyužívá jen kvůli environmentální výchově, ale zjistily, že to, co poskytujeme, souvisí s kvalitním vzděláváním jako takovým. Spoustu dětí podoba školy zaměřená na předávání tradičních znalostí prostě nebaví, postrádají propojení se svým vlastním životem, celá třetina českých žáků nemá školu ráda.

Když potom v našich programech objevují přírodu přímo v přírodě, učí se orientovat v současném světě a vymýšlejí, jak ho udělat lepším, do jejich učení se vrací smysl a také vnitřní motivace. A při tom všem si děti jaksi mimochodem rozvinou celou řadu dovedností a kompetencí, které se ve vzdělávání cení: samostatnost, spolupráci, kritické myšlení, kreativitu, občanskou angažovanost, ale třeba i čtení s porozuměním nebo přírodovědnou gramotnost,“ popisuje Daniš.

I dnešní děti ožívají venku

Děti, které se s environmentální výchovou ve školách setkávají, ale nejsou jednolitá skupina. „Máme děti, které mají o přírodě a ekologii obrovské znalosti, ale mnoho dětí k nim vztah nemá. Bohužel, a je to velký nešvar českého školství, děti ve vzdělávání předurčuje status jejich rodiny,“ vysvětluje Daniš.

Když mají rodiče doma velkou knihovnu a hodně čtou, dá se předpokládat, že se vášnivým čtenářem stane i dítě bez ohledu na to, jak ho inspiruje, nebo naopak znechutí škola. Dítě, které takové rodinné zázemí nemá, ale v naší zemi škola často „pozvednout“ nedokáže.

„Platí to i v environmentální výchově a ve vztahu k planetě. Naším cílem je tyto vstupní předpoklady trochu narovnat. Nejenom umožnit už zapáleným dětem pro ekologii rozvíjet svůj zájem, ale také přiblížit tento více než lidský svět dětem, které do něj ještě nikdo neuvedl. Hodně dětí dnes visí na mobilech a vypadá to, že je příroda vůbec nezajímá.

Když je ale začnete brát více ven, samy zažijí přírodu z první ruky, mnohé zjistí, že je jim v ní opravdu dobře a že je to to nejlepší hřiště na světě. A ten zájem pak startuje i další učení nebo chuť pro přírodu, okolí a planetu něco udělat. Vyžaduje to ale novou roli po dospělých, rodičích i učitelích, aby byli dětem venku nenásilnými průvodci,“ popisuje Daniš.

Entomolog Petr Kočárek: Bez hmyzu by mi bylo smutno

I proto před čtyřmi lety spoluzakládal iniciativu Učíme se venku, ve které několik ekocenter pomáhá pedagogům přenést vzdělávání ze školních lavic na zahradu, do lesa nebo na louku. Je totiž dokázané, že při pohledu do zeleně mají děti lepší pozornost a roste jejich motivace k učení i vzdělávací výsledky.

Podobně funguje i program Jděte ven, který k trávení času venku se svými dětmi inspiruje zase rodiče.

Neboj se a šlapej

Zatímco o tom, jak se učí vyjmenovaná slova v češtině nebo malá násobilka v matematice máme docela jasnou představu, mnoho dospělých v případě environmentální výchovy tápe, co všechno pod ni spadá a jak může výuka vypadat, hlavně pokud jde o něco tak složitého, jako je klimatická krize.

Tady si v TEREZE vypomáhají finským modelem jízdního kola: jedno jeho kolo tvoří znalosti, druhé kritické a systémové myšlení, světlo představuje emoce a naději, řídítka orientaci na budoucnost, šlapky s řetězem tvoří akci – teprve díky aktivnímu šlapání se totiž celé kolo může rozjet.

Zní to složitě, ale není to tak zlé: jako jízdní kolo jede jen díky propojení všech svých součástí, tak i klimatické vzdělávání funguje, jen když nevynecháme žádnou jeho důležitou oblast. Proč tam patří i emoce?

„Není to tak, že by se děti ve škole poprvé doslechly o klimatické krizi. Vědí už dlouho, že tu ten problém je, dávno tu máme děti, které cítí obavy, nebo dokonce úzkost ze změny klimatu. Škola a environmentální výchova mohou dětem pomoci se s jejich strachy vyrovnat. I jen vzájemně sdílet, jak se děti cítí v době klimatické krize, může být léčivé.

Mohou cítit smutek, vztek, beznaděj, ale také soucit nebo naději a ta jim potom může svítit na cestu. Naději posiluje možnost spolupodílet se na řešení. S čímkoliv malým, co děti udělají pro ochranu klimatu, roste jejich naděje, že na nich záleží a že to společně dokážeme. A navíc úspěšné malé akce dodávají odvahu k akcím větším,“ popisuje Daniš.

Divočina jako lék. Pobyt v přírodě doporučují i psychologové

Zásadní je přitom jak osobní, tak celospolečenská rovina. „Každý musíme začínat u sebe. Nemůžeme chtít po ostatních, aby dělali více pro ochranu klimatu, pokud se sami nesnažíme snižovat svoji uhlíkovou stopu. To znamená například jezdit méně autem, jíst méně masa a mléčných výrobků, zříci se exotické dovolené na druhém konci planety a naučit se v životě čerpat radost z něčeho jiného než z nakupování stále nových věcí,“ vysvětluje Daniš, ale také to dále upřesňuje:

„Na druhou stranu tyto individuální snahy stačit nebudou a před hrozbou klimatického kolapsu nás nezachrání pouze více dobrovolné skromnosti. Pokud máme zachovat šanci na stabilní klima a bezpečný život našich dětí na této planetě, což si všichni asi přejeme, musíme jako lidstvo přestat vypouštět skleníkové plyny v horizontu několika málo desetiletí.

Stojíme tak na počátku obrovské transformace společnosti, kdy potřebujeme proměnit způsoby, jak získáváme energii a potraviny, jak se dopravujeme, jak vyrábíme a spotřebováváme. Tohle všechno můžeme dokázat jedině společně s druhými.“

Víc než sbírat odpadky

Ať už je to dlouhodobým působením environmentálních vzdělavatelů, nebo souhrou mnoha dalších okolností, faktem je, že postoje k ekologii se v naší společnosti proměňují.

„Říká se, že Češi už jsou dnes světle zelení,“ směje se Daniš. Znamená to, že za posledních zhruba deset let jsme se posunuli od latentního pohrdání zeleným terorismem k tomu, že naprostá většina veřejnosti chápe ochranu přírody a klimatu jako něco, bez čeho se do budoucna neobejdeme.

Rezervy ovšem stále máme ve vnímání osobní a společenské angažovanosti, jako by ten, kdo do těch pomyslných pedálů ekologické metafory jízdního kola skutečně šlape, byl stále trochu divný a podezřelý.

„Potřebujeme, aby lidé přestali spoléhat na to, že pro ně lepší životní prostředí automaticky zajistí stát a velké firmy, a místo toho přidali své ruce a svůj hlas ke společnému dílu,“ říká šéf TEREZY.

Ekobrčka můžete i sníst

Environmentální výchova proto pracuje i s programy, které umožňují dětem a dospívajícím spolurozhodovat, spolupracovat s učiteli i rodiči, vytvářet něco užitečného pro přírodu či komunitu a zažít úspěch – ať už je to uspořádání bazaru oblečení pro všechny, aby nemuseli kupovat nové, zvýšení biodiverzity na školní zahradě nebo záchrana žab při jejich jarním tahu k rybníku přes silnici.

Když zadáme dětem, aby uklidily les od odpadků, rozdáme jim pytle a rukavice, výsledkem bude pravděpodobně jen uklizený les – a možná také otrávené děti.

Když je necháme, aby si podobný projekt vymyslely samy, sehnaly si rukavice a pytle, rozdělily kompetence a pustily se do akce bez zadání ze strany pedagoga, ale vlastními silami, byť s podporou dospělých, výsledkem bude nejenom uklizený les, ale i pocit úspěchu, vyšší sebevědomí dětí, nadšení z toho, co samy dokázaly, a odvaha dokázat příště víc než jen sesbírat pár odpadků.