Na pozici asistenta je nově dosazen Michal Broulík.
Zkušený trenér, který mimo jiné vede od září tým žen v České Třebové. Dříve byl na lavičce reprezentace chlapců v kategorii U14 a U16. Nově se tak připojil k reprezentaci žen, se kterou by rád získal v Pardubicích jeden z cenných kovů. „Kdybych nevěřil, že tahle parta nemá na to se porvat o vítězství, tak bych do toho nešel," říká Broulík.

Kdy jste dostal nabídku na asistenta trenéra ženské reprezentace?
V prosinci 2016 mi zazvonil telefon, když jsem ho zvedl, tak na drátě byl Karel Manhart a nabídl mi pozici asistenta. Sdělil mi svoji představu naší spolupráce. Měl jsem z našeho rozhovoru velmi dobrý pocit, zároveň jsem si moc vážil nabídky.

Michal Broulík bude nově asistentem trenéra u reprezentace žen.V létě jste skončil na lavičce chlapecké U14, jak dlouho jste zvažoval pozici asistenta u reprezentace žen?
Ano, po čtyřech letech jsem se rozhodl skončit na lavičce reprezentace. Z toho dva roky jsem byl v U16 a později v U14. Bylo to z důvodu změny mé pozice v oddíle. Přibyly mi úlohy, a tak nastal čas se rozhodnout, v čem budu pokračovat a co opustím. Rozhodování to bylo těžké, protože reprezentace je hold reprezentace. Cestování a zařizování bylo dost, aby kempy měly reprezentační parametry. Do toho tréninky a zápasy v oddíle. Ještě u mě nenastala doba, abych se vzdal pozice aktivního hráče a zůstal jen a pouze na lavičce. O to víc jsem zvažoval současnou nabídku, protože nechci dělat věci napůl z důvodu velkého množství povinností. Celé rozhodování probíhalo zhruba týden, než bylo jasno.

U reprezentace je také Ondřej Almaši, se kterým spolupracujete v rámci CTM, radil jste se třeba i s ním o této nabídce?
S Ondrou jsme dobří přátelé, za což jsem rád. Je skvělý člověk, který nezkazí žádnou srandu, i když je potřeba říct, že on je právě častým terčem našich vtípků. S nikým z kolegů z realizačního týmu jsem se neradil. Všechny kluky jsem už znal z dřívějška, takže jsem věděl, do čeho jdu.

Znal jste i zbylé členy realizačního týmu?
S Ondrou Almašim a Martinem Komárkem spolupracujeme několik let nejen v rámci CTM, ale především v reprezentaci. Stejně tak Lukáše Grebeníčka znám už delší dobu, protože v kategorii U14 se hodně kempů, včetně závěrečných akcí, prolínalo s juniorkami U18, kde byl i Lukáš. Karla Manharta znám od prvního kempu HCŽ, takže tady žádný problém nebyl. Spíš jsem celou záležitost konzultoval s vedením oddílu, abychom našli varianty mého případného zastoupení. Musím všem lidem v klubu poděkovat, že mi vyšli vstříc a jednomyslně mě podpořili, abych nabídku přijal.

Od září loňského roku vedete tým žen v České Třebové, pomohlo vám to ve vašem rozhodnutí, že už víte, co od „holčičího" týmu čekat?
Je pravda, že od letošní sezony, mimo jiné, vedu tým žen v České Třebové, ale nemyslím si, že by to bylo to stěžejní pro mé rozhodnutí. Za poslední dva roky jsem měl díky souběhům akcí U14 chlapců a juniorek U18 možnost pracovat s ženským družstvem. Mimo to jsem od prvního letního kempu HCŽ v Litomyšli členem trenérského týmu, takže představy a zkušenosti s ženským hokejbalem jsem sbíral postupně na všech frontách.

Co považujete jako horší kategorii na trénování a proč?
Nemůžu říct, že jedna z nich je horší nebo lepší. Takhle se to nemůže a ani nesmí brát, protože pak bych nemohl trénovat. Samozřejmě, že rozdíly mezi partou kluků a holek jsou, stejně tak každá z nich má svá specifika, ale v obecné rovině to je pořád hokejbal, který nás spojuje a ten je stále stejný – hřiště, dvě branky a soupeř.

Jaká bude vaše pozice u reprezentace?
Tak pozice je jasná – asistent trenéra (směje se). Už při prvním kontaktu s hlavním trenérem jsme si nastínili, jak by měla naše spolupráce probíhat a co by mělo být v pravomoci každého z nás. Samozřejmě se bavíme všichni o všem dohromady a řekneme si k tomu svoje. Někdy takový brainstorming není na škodu a přinese nový pohled na věc. Konečné rozhodnutí a poslední slovo má vždy hlavní trenér. Nicméně větší část mé činnosti bude spočívat v práci s obránci, protože sám jsem více než dvanáct let hrál v obraně.

S dívkami jste byl už na kempu v Orlických horách, jak jste si první soustředění s nimi užil a jak se vám líbily výkony holek?
Bylo důležité se rozhodnout co nejdříve, abych se už mohl tohoto kempu zúčastnit a mé začlenění do týmu bylo plynulé a nenásilné, i když si myslím, že většina hráček mě už alespoň trochu znala před samotným kempem. Minimálně od vidění. Kemp byl super, výborný nápad vyrazit na hory. Už minimální počet omluvenek dával tušit, že holkám na soustředění záleží. Intenzita byla vysoká, mnohdy to bylo o hlavě, kousnout se a makat. Musím říct, že sám za sebe jsem s předvedenými výkony spokojený. Udělal se tam kus práce.

Kemp byl pojat jako stmelovací akce. Jak se vám zdá tým z tohoto hlediska? Začíná se tam už vytvářet parta, která se podporuje a stojí za sebou?
Je skvělé, že se podařilo akci v Čenkovicích naplánovat a uskutečnit. Teambuilding je nedílnou součástí každého kolektivu, který spolu musí spolupracovat a táhnout za jeden provaz. U reprezentace, která se připravuje na domácí mistrovství, kde musí tým během několika dní ze sebe vydat to nejlepší, je o to důležitější. Sobotní večer vyplněný „Hlasem…" mi jen dokázal, že o dobrou partu se bát nemusíme.

Do týmu jste vstoupil v roce, kdy je domácí mistrovství světa, berete to jako velkou zodpovědnost?
Domácí šampionát před vlastními fanoušky je pro všechny sportovce, hokejbalisty nevyjímaje, velkou událostí, vrcholem a odměnou za hodiny tréninku, potu a dřiny. Pro mě dvojnásobná, protože jsem se v Pardubicích narodil, mám tam příbuzné, přátele, fandím místnímu Dynamu a nerad proti pardubickým týmům hraji, natož prohrávám. Před osmi lety jsem byl v pořadatelské službě, zlatého pro muže a bronzového pro ženy, mistrovství v Plzni, na které mám jen a jen pozitivní vzpomínky. Dodnes jsem moc rád, že jsem mohl být aktivně zapojen do běhu mistrovství. Nejvíc mi asi utkvělo v paměti semifinále se Slovenskem, kde se podařilo otočit nepříznivý vývoj zápasu. Pak zlatý gól Petra Nováka, když celá hala explodovala a více než šest a půl tisíce lidí začalo slavit, to mi šel mráz po zádech. O dva roky později jsem si jako fanoušek užil víkend v Bratislavě, kde se České republice podařilo získat opět zlato s bronzem. A teď po době bronzové a stříbrné by nebylo nic krásnějšího než zlatá placka z Pardubic.

Jasným cílem je tedy medaile, jste už nyní ochotný tipnout, na co tým má?
Tipování mi moc nešlo, proto asi nesázím a kdo mě zná, tak ví, že nemám rád sýčkování. Já věřím, že každý zápas se dá vyhrát. Snažím se řídit podle několika hesel. Tím nejstěžejnějším je notoricky známý výrok Ivana Hlinky „Hlavně se z toho nepo…". Kdybych nevěřil, že tahle parta nemá na to se porvat o vítězství, tak bych do toho nešel.

Čekal vás turnaj v Přelouči, jak důležité budou výkony dívek na něm, a jak moc se po něm kádr zúží?
Tohoto turnaje se budu účastnit už po několikáté a vždycky mi správně napověděl v rozhodování. Je sice před začátkem jarních bojů, většina hráček přes zimu v oddílech s hokejkou moc v kontaktu není, o to víc musí pracovat individuálně, ale kdo na to v daný moment má, se ukáže i přes drobné nedorazy a nerozehranost. Nechci tady teď předbíhat událostem. Samozřejmě nějakou představu s kolegy máme, ale bude záležet jen na výkonu všech hráček, aby nás přesvědčily, že do výběru patří. Myslím si, že další postup v nominaci by se měly jako první dozvědět hráčky samotné. (Anna Kuželová, hokejbal.cz)