Na veškeré jídlo dojíždíme asi půl kilometru otevřeným vláčkem, v jídelně se nachází stanoviště s obsluhou. Na své si přijdou různé kultury. Problém, vybrat si jídlo, nemá Evropan, Asiat, ani Afričan. Své potřeby hravě uspokojí i vegetariáni nebo muslimové. Samozřejmostí jsou velké chladicí boxy s pitím.
Po snídani nás čekal první oficiální trénink ve volejbalové hale Pionýr, která má kapacitu 8 000 míst. Je to pro nás zároveň první a poslední seznámení s prostorem haly před prvním utkáním ve skupině, které hrajeme s Němci.
Cestou do haly nás překvapilo prostředí Bělehradu v blízkosti naší vesnice. Připadalo mi to, jako bychom nebyli ani v Evropě. Těsně před vesnicí hned u řeky žili lidé v chatrčích, chudobě a špíně. My si naopak kousek od nich užívali luxusu, o jakém se jim může jen zdát.
Naše univerzitní vesnička, kde budeme trávit následujících šestnáct dní, má čtrnáct ubytovacích budov, administrativní část, posilovny, sportovní kouty na rozcvičování, velkou stravovací halu pro 3 500 lidí a mnoho dalších komplexů. V centru, kde je prostor pro každodenní vyhlašování nejlepších sportovců a týmů, je i velké pódium, kde se každý den koná několik koncertů a různých zábavných vystoupení. Ve vesničce je spousta malých obchůdků, internetové kavárny, informační centrum, směnárna a další pro nás důležité prostory.
Cestou jme viděli i rozbořené domy v centru Bělehradu, válka zde zanechala velké stopy, které bude těžké odstranit. Bude to ještě asi dlouhá cesta. Třeba tomu pomůže i univerziáda…
