Trenér Miroslavy Sedláčkové Václav Webr se s námi podělil o své dojmy, jak začali spolu plánovat cestu do Pekingu.
Na našich webových stránkách se můžete dočíst, jak Václav Webr hodnotí roky 2001 – 2003.
Rok 2004 pro nás začal změnou v zaměření v tréninku. Bylo nám totiž sděleno, že trať 1500 metrů v Athénách zřejmě nebude vypsána, a tak jsme se rozhodli zaměřit na rychlostní soutěže 100 a 200 metrů. Na těchto tratích se nám povedlo zaběhnout B limity a tím jsme nakonec pro Athény přihlásili 100, 200, 800 a 1500 metrů. Bohužel v průběhu sezóny se moje obavy ohledně kvality traséra naplnily. Výsledkem bylo to, že trasér měsíc před odletem onemocněl, a tím bylo po nadějích. My jsme sice okamžitě sehnali nového traséra, ale nakonec z administrativních důvodů Mirka do Athén neodjela. O tom, že měla pro tuto akci formu, svědčily časy, které v termínu LPH Athén zaběhla (800 metrů – 2:22,00 a 1500 metrů – 4:59,61). Po této sezoně již Mirka neprotestovala, že je nutné se poohlédnout po novém trasérovi, protože její výkonnost je s tím přímo úměrná.
V roce 2005 postihl Mirku vážný zdravotní problém. Při práci na zahradě si zarazila trn do prstu a způsobila si otravu krve. Byl to jeden z problémů, jak zajistit účast na ME, které se konalo ve finském Espoo. Druhý problém byl samozřejmě v zajištění kvalitního traséra. Pomocnou ruku nám podal Miroslav Wastl z Hvězdy Pardubice. Poskytl nám svého svěřence Pavla Dymáka, který nám svojí kvalitou plně vyhovoval, nicméně museli jsme čtyřikrát týdně absolvovat trasu Praha – Pardubice. Výsledek se nakonec dostavil a Mirka, byť ne zcela zdravá, dokázala v Espoo vybojovat dvě bronzové medaile v bězích na 800 a 1500 metrů. Přestože výsledek byl pro nás povzbudivý bylo nutné pro příští sezonu hledat traséra v Praze.
Rok 2006 byl pro nás rokem hledání. Podařilo se mi zajistit kvalitního traséra v osobě Stanislava Tábora, bývalého českého reprezentanta v běhu na 800 metrů s kvalitním osobním rekordem 1:48,32. Na druhou stranu byla Mirka při ME v Espoo překlasifikována z kategorie B2 (zbytky zraku) na kategorii B1 (zcela nevidomí) a toto pro nás znamenalo, že musíme při běhu používat neprůsvitné brýle.
Vrcholem sezony v roce 2006 mělo být MS v Assenu, kde se navíc získávala účastnická místa pro LPH v Pekingu. Náš svaz reagoval na Mirčinu změnu kategorie zcela nepochopitelně, byť v pravidlech stojí, že vyšší postižení může závodit s nižším, svaz Mirku na MS nenominoval. Zdůvodnil to tím, že v její kategorii nejsou běhy na 800 a 1500 metrů vypsány.
Rok 2007 měl rozhodnout o tom, jestli Mirka do Pekingu pojede, či ne. Cesta do Pekingu vedla pouze přes splnění A limitu, které pro nás na tratích 800 a 1500 metrů byly naprosto nereálné. Bylo nutné se zaměřit na splnění limitů na tratích 100 a 200 metrů. Přípravu však narušovalo zvýšené pracovní vytížení Standy. Trénink probíhal za zvláště obtížných podmínek. Standa chodil pozdě, nebo někdy nedorazil vůbec. Vrcholem sezony bylo MS zrakově postižených, které se konalo v brazilském Sao Paulu. Mirka na tomto mistrovství běžela 200, 400 a 800 metrů. Hned ve svém prvním startu v závodě na 800 metrů obsadila 2. místo a získala stříbrnou medaili. Po návratu jsme se shodli, že pokud chceme splnit A limity do Pekingu, musíme spolupracovat se sprinterem. Oslovil jsem talentovaného ústeckého sprintera Jana Sekota a absolvovali společně dva tréninky. Za závod pravdy jsem zvolil neděli 15. září v Nymburce. Měli jsme neskutečné štěstí na počasí a navíc Honza se ukázal jako neskutečně talentovaný trasér. Výsledkem bylo splnění A limitů na 100 i 200 metrů a cesta do Pekingu byla otevřená. Bohužel Honza na moji nabídku k další spolupráci nereagoval a nakonec se úplně z atletické dráhy vytratil.
Paralympijský rok jsme začali hledáním nového traséra. Nabídkou jsem oslovil Michala Procházku jinak půlkaře USK Praha, který svou kvalitou zaručoval, že by se výkonnost Mirky měla zvednout. Souhra traséra a běžkyně se dařila až obdivuhodně rychle. Jediným záporem, o kterém jsme věděli od počátku, byla nedostačující maximální rychlost. Bylo nám jasné, že na LPH v Pekingu budou hlavními tratěmi 800 a 1500 metrů a sprinty budou sloužit pouze jako rozcvičení. Mirka i Michal měli své povinnosti vůči mateřským oddílům, a tak prvním společným startem bylo mistrovství republiky, které bylo uspořádáno v Ústí nad Orlicí. Mirka v průběhu roku úspěšně závodila za družstvo žen Jiskry Ústí nad Orlicí v II. atletické lize, o čem svědčí ten fakt, že v konečném hodnocení bodování pro družstvo byla třetí nejvíce bodující závodnicí. Na 4. kole II. atletické ligy žen v Pardubicích, které bylo posledním přípravným závodem před odletem, naznačili Mirka s Michalem, že forma přichází v pravý čas. Tuto skutečnost potvrdili výsledky, kterých dosáhli na LPH v Pekingu. Dvě pátá místa v bězích na 800 a 1500 metrů jsou bezesporu naším společným největším úspěchem. Třešničkou na společném dortu je světový rekord kategorie B1 na 1500 metrů. Tady náš příběh končí, ale jak znám Mirku, tak brzy o sobě zase dá vědět. Její příběh je důkazem, že nikdy není pozdě, kdy začnete se sportem, hlavě vás to musí bavit.
Když jsem v roce 2001 poprvé potkal Miroslavu Sedláčkovou, věděl jsem o ní, že je velice dobrá lyžařka běžkyně, která se zúčastnila paralympiády v Naganu. Druhé naše setkání bylo na jaře v roce 2002, kdy se vrátila ze své druhé paralympiády v Salt Lake City, kde v běhu na 10 km volnou technikou obsadila 5. místo. Konstatovala, že vrcholný sport zrakově postižených pro ni skončil, protože začne pracovat, a tudíž nebude mít tolik času (Mirka v roce 2001 promovala na Právnické fakultě University Karlovy). Odvětil jsem jí, že to nemusí být pravda, protože se může věnovat atletice, která na rozdíl od běžeckého lyžování nezabere tolik času a není závislá na tak důležitém faktoru, jakým je sníh. Krátce na to dostala Miroslava Sedláčková svoji první možnost konfrontace se světovou špičkou na MS v Lille. Zde zvládla velice dobře rozběh, ale ve finále už nestačila a skončila na 5. místě. Po tomto mistrovství jsme se zase sešli, protože jsme spolu hráli kuželky za Slavii Praha. Mirka nemohla pochopit, proč ve finále již nemohla, když má tolik natrénováno z lyží. Vysvětlil jsem jí, že atletický trénink se od toho lyžařského značně liší, a proto objem na samotný výsledek nestačil. V druhé řadě jsou důležité zkušenosti, které získává na jednorázových závodech, a v neposlední řadě je to správný výběr traséra a samotné trasování, které má pro konečný výsledek mimořádný význam. A tady začala naše cesta do Pekingu.
Nejdůležitější při práci s nevidomou atletkou je sehnat nejvhodnějšího traséra, protože dobrý trasér je zárukou dobrého výsledku. Správná volba traséra byla na naší cestě alfou a omegou úspěchů a neúspěchů. Sebekriticky musím přiznat, že první trasér, kterého jsem Mirce zajistil, neměl zdaleka takovou kvalitu, aby byla schopna podávat ty nejlepší výkony. Ale na druhou stranu dlužno dodat, že nácvik běhu s trasérem byl pro Mirku nesmírně důležitý. V roce 2003 se společně zúčastnili ME v Assenu, kde obsadili dvakrát 4. místo v běhu na 5 km a 1500 m a 6. místo v běhu na 800 m. V závěru roku přišel první výrazný úspěch, když Mirka vyhrála premiérové ME v běhu na silnici. Přesto jsem v závěru roku chtěl ukončit spolupráci s trasérem s vidinou účasti na LPH v Athénách. Mirka mě přesvědčila, abych toto nedělal. Jak čas ukázal, byl to největší omyl v mé trenérské praxi.
