Rozhovor s Miroslavem Krskem

Borec. To je někdo, kdo vydrží víc než ostatní. Někdo, kdo je o parník před konkurencí. MIROSLAV KRSEK (60) z Lukové takovým borcem je. A ocenili jste to i vy, čtenáři, když jste mu přiřkli cenu Sportovec okresu podle Deníku. Lukovský duatlonista a atlet se navíc stal už podesáté nejlepším veteránem. Byl tak jedním z králů slavnostního galavečera v České Třebové, kde se sešli nejlepší okresní sportovci. „O malinko víc si vážím ocenění od vašich čtenářů. Strašně mě to překvapilo. Až mně vyhrkly slzy. Byl jsem tak moc zaskočen, že jsem zapomněl poděkovat všem čtenářům, kteří pro mě hlasovali. Takže alespoň touto cestou bych jim chtěl poděkovat,“ říkal dojatý Krsek, který v minulém roce zářil na veteránské olympiádě v Sydney, odkud přivezl dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili.

Skutečně jste nečekal, že byste mohl vyhrát i u čtenářů?
Opravdu ne. Třeba mezi veterány jsem tušil, že bych první nebo druhý být mohl. Ale tohle mě překvapilo hodně.

Asi vám muselo udělat velkou radost, že lidé v okrese registrují vaše skvělé výkony, že?
Právě, je to možná ještě víc než ocenění od odborníků. Mám z toho ohromnou radost.

Člověku se nechce ani věřit, když si pročítá vaše úspěchy, že vám vloni bylo šedesát. Cítíte se vůbec na šest křížků?
Víte co, dělám vrcholový sport od osmnácti let a jsem šťastný, že ho můžu dělat. Dělám i léčitele, tak sport se svojí profesí spojuji. Beru to tak, že když chceš někomu radit, měl bys umět poradit sám sobě. Proto beru sport jako součást své pracovní činnosti.

Zkuste porovnat vaše tělo před třiceti lety a teď. Pozorujete vůbec nějaké rozdíly?
No, před pětatřiceti lety jsem udělal český rekord v maratonu a měl jsem váhu šedesát osm kilo a puls třicet osm. Teď když jsem jel na olympiádu, měl jsem o kilo víc a pulsy jsem měl o dva víc. Takže asi takhle (úsměv). Výkon už samozřejmě takový jako před třiceti lety nebude, ale člověk se může aspoň trošičku mládí přiblížit.

Závodíte někdy i s mladšími sportovci?
Samozřejmě, že ano.

A jak si vedete?
Třeba na mistrovství republiky v duatlonu jsem byl sedmadvacátý. Bylo tam šedesát účastníků. Před dvěma lety jsem měl ještě takový výkon, že jsem porážel nejlepší mladé ženské na světě. To je jako uběhnout stovku za 10,8, nebo skočit dva metry do výšky. Teď mě ale už děvčata porážejí.

Prý jste v Lukové začínal s fotbalem. Jak se přihodilo, že jste mu dal kopačky a dal se na atletiku?
Na vesnici toho moc jiného kromě fotbalu dělat nešlo. No ale jsem spíš individualista. Fotbal je přeci jenom kolektivní sport. V něm bych hrál okres, ale v atletice jsem měl šanci jít výš a výš, podle toho, jak na tom jsi. Ve fotbale nevím, jak bych se dostával dál.

Ale s vaší vynikající fyzičkou byste šanci určitě měl, nemuselo by to být tak špatné…
(usměje se) No, to by nemuselo. Byl jsem třeba na soustředění se Spartou Praha. Můj trenér Pepík Odložil dělal fyzičku Spartě. Já jsem říkal, to není možný, jak se tady flákaj. Já vezmu ty boty a půjdu místo nich hrát (směje se). Byl jsem hodně rozčílený (znovu se usmívá). Ne, ale ono by to s tou technikou asi nebylo tak slavné.

Mohl jste si jít během vaší atletické kariéry občas kopnout, nebo jste to radši nepokoušel?
Dřív trochu jo. Ale teď ti můžu říct, že hoch za mnou přišel a říká, pojď si kopnout a já měl strach. Jsou to jiné pohyby. Ševče, drž se svého kopyta, říkám. Kolo, běh, to ano. Ale jsou to nacvičené pohyby, fotbal je něco jiného.

Jste ale hlavně znám jako vynikající maratonec. Jak se dá tělo na dlouhý závod přichystat?
V mládí jsem běhal třeba šedesát kilometrů denně a za rok jsem udělal dvanáct tisíc kilometrů. K tomu jsem ještě chodil do práce a navíc k tomu stavěl barák. Teď už ale tolik běhat nemůžu, to dá rozum.

Takže trochu zátopkovský dril…
No pozor. Vemte si, že jsem Zátopka o sedm minut v maratonu překonal. Doba jde dopředu. Dnes by můj čas mladí měli překonat taky o sedm minut. I když to by byla asi blbost (úsměv). Držel jsem ho pět let.

Maraton se běhá přeci hlavně po silnici. Co vám dělají klouby? To přece musí být strašně znát…
Snažím se všechno posilovat. Klidně osmdesát procent tréninku je o tom, abych se posílil. Ale hlavně jsou dnes kvalitní boty. Dřív to byly jenom takové slupky. Můžu říct, že mě kolena třeba víc bolela v osmnácti než teď.

Výbava dělá opravdu tak moc?
Nejen výbava, i životospráva a regenerace. Člověk musí znát svoje tělo, aby se nezničil.

Vrátil bych se ještě k těm botám. Neslyšel jste o mexických indiánech, kteří běhají stovky kilometrů bosi a nic jim není?
S tím se člověk musí narodit a nesmí se s tím přestat. Jak jednou nazují boty, budou hotoví. Jsou to indiáni, my jsme úplně jinak stavění. Já kdybych teď sundal boty, neudělám bez nich krok. I když, když jsem byl mládě, chodil jsem také dlouho bez nich. Ti indiáni se ale asi nedožívají toho, co my. Když jim bude šedesát…

Budou asi hodně zřízení.
No, třeba ani nebudou, indiáni. Člověk se musí zařadit tam, kam patří, je potřeba takové věci nevytrhávat z kontextu.

Vloni jste mohl sklízet úspěchy motorovou kosou. Kterého si ceníte nejvíc? Stříbra na veteránských hrách?
Takhle, byly to neoficiální olympijské hry veteránů. Nejvíc si asi cením půlmaratónu, kde jsem byl třetí. Běhá ho na světě obrovské množství lidí. Všech dohromady nás tam bylo šest set čtyřicet. Já jsem byl 44. v absolutním pořadí. I když to nebyl žádný super výkon, v daný moment to bylo maximum. Byl to můj třetí závod v týdnu a nebyl jsem ještě dostatečně aklimatizovaný. I když jsem několikanásobný mistr světa v duatlonech, tak půlmaraton byl pro mě největší výkon.

Veteránské hry se konaly v Sydney. Není asi úplně jednoduché dát dohromady finanční prostředky a vyrazit na takovou cestu, že?
Určitě ne. Navíc je potřeba přičíst aklimatizaci. Byl jsem tam čtyři dny a byla to rána. Před čtyřmi lety jsem tam byl na MS v duatlonu a závodil jsem až desátý den. Teď jsem tam byl jenom čtyři dny a i tak to vycházelo na osmdesát tisíc. Bylo to hodně náročné. Splnil jsem si ale klukovský sen. Vždycky jsem chtěl na olympiádu a na stará kolena se mi to podařilo.

Veteránským hrám se u nás příliš prostoru nedávalo. Bylo to velká akce?
Na slavnostním zahájení bylo osmdesát tisíc lidí. Deset hodin jsme nastupovali. Zážitek to byl fantastický.

Překvapilo vás mezi klokany něco?
Novozélanďani mě překvapili hodně. Byli v mé kategorii a dělali světové rekordy. Můj půlmaratonový soupeř byl v absolutním pořadí dvaadvacátý. Úplně vybočovali.

Čím to, že „domácí“ borci zazářili?
Dlouho se připravovali. Je tam pořád krásně, takže nemusí být tolik opotřebovaní.

Co vlastně chystáte na letošní rok?
Vrátím se znovu k duatlonu. Bude mistrovství Evropy a potom mistrovství světa. To je i v běhu do vrchu, jenže je to v ten samý týden jako duatlon.

Takže zase budete útočit na sportovce okresu…
(usmívá se) Ano, zase budu útočit na sportovce okresu.