Domů se ze světové univerziády vrátil jako hrdina. Volejbalový tým pod jeho velením skončil na skvělém čtvrtém místě. O kom je řeč? O českotřebovském patriotovi LUBOMÍRU VAŠINOVI. Jako kouč byl už na druhé univerziádě. Jeho tým kráčel turnajem bez porážky. Všechno vyhrával, jenže přišlo semifinále a jeho chlapce přejela ruská mašina. V boji o třetí místo potom podlehli i Egyptu. „Bezprostředně po zápase o třetí místo jsme byli pochopitelně zklamaní, ale celkově ani náhodou. Byl to velký úspěch českého volejbalu,“ rozpovídal se elitní český kouč po svém návratu z Bělehradu.

Skutečně vám není líto, že jste si nepřivezli medaili?
Je pravda, že jsme byli krůček od nesmrtelnosti. Jakmile jednou máte medaili, už vám ji nikdo nevezme. Doby, kdy náš volejbal sbíral medaile, jsou však už pryč. Čtvrté místo je pro nás fantastické, skoro je to až sci – fi.
Jak jste ale řekl, k medaili to byl jenom krůček…
To ano, Byli jsme třetímu místu strašně blizoučko, ale zároveň jsme od něj byli strašně daleko.
Jak to myslíte?
Třeba na semifinále proti Rusákům jsme byli neskutečně nabuzení. Do té doby jsme jenom vítězili, takže jsme byli i ve velké herní pohodě. Přešli jsme ve skupině přes dva papírově silnější týmy. Přetlačili jsme Poláky. Vyhráli jsme silou vůle. Není to žádná fráze, měli jsme velkou touhu zvítězit. Všechno šlapalo a přišel zápas s Rusy. A obrovsky nás zlikvidovali, nebyli jsme schopni si ani přihrát.
V čem byli o tolik lepší než váš výběr?
Stačí zmínit základní volejbalovou činnost – servis. Vytáhli na nás takový servis, že jsme si ho vůbec nebyli schopni přihrát. My jsme měli na univerziádě dva nejlépe podávající hráče naší extraligy a jasně byl vidět rozdíl. Nedostali jsme se prakticky k ničemu. Nebyli jsme ale jediní. Brazilci s nimi prohráli ve finále také 0:3 a Rusové je také drtili, kdy vedli třeba 17:8 a až v závěru setu malinko povolili.
Čím to, že je Rusko tak výjimečné? Hraje velkou roli to, že mohou vybírat z tak velkého počtu hráčů?
Jasně, měli tým naprostých talentů. Byly to somatotypy nejlepší pro volejbal. Nahrávač měl skoro dva metry… Všichni hráči byli vysocí, ale navíc byli pohybliví. Neměli nejmenší problém s koordinací. Pohybovali se, jako by měřili metr šedesát. Bylo také důležité, že si nesmírně věřili. Na celém turnaji prohráli jenom dva sety. S Kanadou prohrávali 0:2, ale vůbec si nepřipouštěli, že by zápas nezvládli. Také nakonec zvítězili 3:2.
V semifinále se vám tedy do cesty postavil nejtěžší možný kalibr…
Byla škoda, že jsme šli právě na ty Rusáky. Dostat třeba v tu chvíli Egypt, mohlo to být o něčem jiném. Jednoznačně se ukázalo, že přes ty Rusy to nešlo.
Místo finále vás tak čekal souboj útěchy s Egyptem, jaký ten měl v Srbsku tým?
Hodně zkušený. Na mistrovství světa v Japonsku startovala většina z nich. Postavil se nám do cesty opět velmi těžký tým. Třeba o něco slabší než byli Rusové, ale v této fázi turnaje si nevyberete.
Egypt s Ruskem se nedá srovnávat?
Nedá. Rusové měli ohromnou fazónu. Ostatní týmy měly vynikající hráče, ale Rusko bylo někde úplně jinde.
Bylo obtížné nabudit hráče, kteří možná už doufali ve finále, k boji o třetí místo?
Řekl bych, že ani ne. Oklepali jsme celkem rychle. Když odevzdáte na hřišti maximum a nevyjde to, tak to bolí. Jenže řeknu to znovu, Rusové nás přehráli.
Z pohledu trenéra, nešlo něco dělat jinak?
Nebylo co. Nešlo vymyslet nic ani z taktického hlediska. Rusové byli tak dominantní na servisu, že jsme se k žádné taktice ani nedostali.
Když jsme se spolu bavili před odjezdem, tak je pravda, že jste o medailích nemluvil… Říkal jste, že fantastické bude dostat se do osmičky.
Cíle jsme měli daleko skromnější. Před dvěma lety jsme skončili desátí, měli jsme šest výher a dvě porážky. Bylo to tehdy úspěch jako hrom a i proto se náš tým kvalifikoval. Věděli jsme, že je naše základní skupina silná, takže i kdybychom byli v horní polovině skupiny osm až šestnáct, byl by to pro nás také úspěch. Ale navýšili jsme to.
Vaše jízda skupinou, kde jste vyhráli všechny zápasy, byla famózní. Čemu ji přičítáte?
Vybrali jsme skvělý tým dvanácti lidí, ale to jsme měli i předloni…
Navíc jste říkal, že ten minulý výběr byl zkušenější, že?
Byl zkušenější, ale byli jsme poprvé na univerziádě. Letos jsme tam měli čtyři hráče, kteří už měli s univerziádou zkušenosti. To hraje také velkou roli. Když se zeptáte kluků, kteří byli na olympiádě, potvrdí vám, že jste v úplně jiném světě, než když jedete na mistrovství světa ve svém sportu. Byl jsem na mistrovství světa v Japonsku a byla to fantazie. Jenže přijedete na univerziádu a máte tam chlapy, ženský, skokany do vody, tenisty… Najednou z toho máte otevřenou pusu, jdete na jídlo a s vámi snídá tři tisíce dalších sportovců.
Není problém zapomenout, kvůli jakému sportu tam jste…
Ano, je tam strašně moc lákadel. Vy ale musíte říct: Kluci, my jsme tady ale od toho volejbalu. Myslím, že si to všichni kluci uvědomili a spojili to. Bavili jsme se a hráli jsme i dobrý volejbal. Hru jsme si potom vyloženě užívali. To nám určitě hodně pomohlo.
Srbsko ani omylem není nejbohatší zemí Evropy. Jak tam vypadala monstr akce, kterou univerziáda je?
Nechci srovnávat Bangkok se Srbskem. To se nedá. Bylo vidět, že Srbsko je stát, kde má hlavní sílu policie. Okolo nás se pohybovalo honě takových těch udělaných borců, kteří měli na těle jenom svaly a potom hlavu. Všude nás doprovázely policejní hlídky.
Mezi normální lidi jste se tedy ani nedostali?
Když jsme někam jeli a chtěli jsme si po zápase skočit třeba pro plechovkové pivo, tak vždycky s námi ten svalnatý chlapík šel. Ne, že by nám říkali, že někam nesmíme, ale asi o nás měli strach, měli nás na starost. Ve vesnici se to ale nijak nevnímalo. Když nepočítám cesty za sportem, byli jsme venku z vesnice třikrát.
Během univerziády jste psal pro naše noviny „Bělehradský deník“ a v jednom díle jste se zmínil o z války rozstřílených domech. Jak to na vás působilo?
Když jsme byli na české ambasádě, tak jsme se na to naší paní velvyslankyně ptali. Vybombardovali tam ministerstvo obrany. Srbové to nechávají jako monument toho, že se stále ještě cítí ublížení a jí jako Češku moc neberou. Že by Srbové Čechy nějak extra museli, to se rozhodně říct nedá. Byli jsme chvilku v NATO, když je začali bombardovat.
Válečné vzpomínky ze Srbů asi jen tak nezmizí, že?
Je to v nich. Nedávají to příliš najevo, ale občas to poznáte. Byli jsme si sednout v hospodě a dostali jsme se do křížku s místními borci. Ptali se odkud jsme. Nejdříve to bylo v pohodě, potom začalo drobné špičkování, které přerostlo v to, že začali říkat Havel a přejížděli si palcem po krku. Nám se to samozřejmě nelíbilo…
Dá se tedy říct, že je v Srbsku nebezpečno?
To se zase říct nedá. Když jsme byli venku, byli jsme úplně v klidu. Všude se s námi bavili s úsměvem a v klidu. Srbové jsou ale pořád ve střehu.
Když se hraje v bývalé Jugoslávie fotbal, hoří ohně a na stadionu je kolikrát pěkně dusno. Jak to chodí na volejbale?
Volejbal je komornější sport, tam to není tak žhavé. Byl jsem se ale podívat na finále basketu, kde bylo dvaadvacet tisíc lidí a to je nářez. Dokážu si představit, že při velkém temperamentu Srbů to musí být třeba na tom fotbale síla. Víte ale, co se mi na Srbech nejvíc líbilo?
Povídejte…
Jak se chovají ke sportu a ke sportovištím. Mezi nenahozenými domy stojí špičkové sportoviště. Srbové to berou tak, že za hranicemi je proslaví sportovci víc než politici. Všude to je stejné. Vnímáte státy kvůli dobrým zpěvákům, sportovcům. Oni si těch sportovních areálů strašně váží a pečují o ně.
Považujete se za úspěšného trenéra?
Je to můj životní úspěch a asi těžko se to bude překonávat.
Takže přebít leda jako trenér áčka…
Jasně, ale nejde ani tak o to, že jsem trénoval univerzitní tým, hlavně jde o ten fantastický výsledek. Vždyť jenom o účast bojovalo přes šedesát států a na univerziádě jich bylo čtyřiadvacet. Vyhrkly mi až slzy do očí, když jsem si četl SMS od lidí, které jsem třeba ani neznal. Takže jestli se považuji za úspěšného? Nevím, ale jenom na univerziádě jsem dostal tři nabídky.
Prozradíte, od koho byly?
Ta nejzajímavější přišla z úplně druhého konce světa, z místa, kde se volejbal rozvíjí.
Takže odkud?
Hongkong, Spojené Arabské emiráty a tak…
Přemýšlel jste o tom, že kývnete?
Nepřemýšlel. Mám jiné věci, hlavně rodinu. Navíc angažmá na příští sezonu mám, budu dělat juniorský národní tým a na to se těším. Je to další velká výzva. V úterý jsem měl po příjezdu telefonát od jednoho extraligového týmu, takže i mně osobně takový úspěch pomohl.
Váš trenérský plán je nyní jaký?
Budu trénovat nároďák a pomáhat udržet volejbal v České Třebové na co nejvyšší úrovni. Žiji tady, chci tady žít a mrzí mě, že zde nedokážeme využít mé několikaleté postavení.
Neláká vás zkusit nějaké velké angažmá?
Já ale mám velké angažmá.
Myslím třeba v Německu…
To není žádné velké angažmá. Proč by mělo být? Ostatně žádná taková nabídka ani nepřišla. V tuto chvíli vedu reprezentaci, to velké angažmá je.
V zahraničí si ale rozhodně vyděláte víc peněz. Ani z tohoto pohledu to s vámi nehne?
To je ale o penězích a ne o velkém angažmá. Juniorská reprezentace je pro mě víc a doufám, že to u mě zůstane. Vydělat peníze by bylo skvělé, ale co může být víc než připravovat juniorský tým a zůstat u univerzitního, který budeme připravovat na univerziádu v Číně? To je něco úžasnýho. Ze čtyř nároďáků, které Česko má, já trénuji dva. Co můžu chtít víc (smích)?
Neutrpí vašim angažmá „vaše“ Česká Třebová?
Nechtěl bych. Doufám, že se to moc neprojeví a volejbal bude v České Třebové normálně fungovat dál. Určitě to ale bude náročnější pro mě i pro mé kolegy, ale snad se s tím nějak vypořádáme. Ostatně není to poprvé, co mám „velké angažmá“. A co naplat, je to moje živobytí. Česká Třebová je můj velký a celoživotní koníček.
Jaké bylo vlastně ve Třebové přijetí po vašem návratu?
V podstatě Žádné. Doma a známí něco připravili, ale jinak vůbec…
Nemrzí vás to?
(povzdychne si) Co vám mám na to říct… Řeknu vám to jinak. Když Zdenda Šebek vyhrál paralalympiádu, udělali jsem pro něho při volejbalovém zápase přijetí na Skále. Přišlo spousta lidí. Oni vnímají, že kluk z vesnice to někam dotáhl. Na Zdendovi bylo vidět, jak to bylo fantastické a příjemné. Pro lidi je děsně fajn, když se mohou s někým ztotožnit. Nakupujete vedle něho v samoobsluze rohlíky a on něco dokázal. To je hrozně fajn. Není to o nějaké osobní slávě. Strašně rád bych se podělil o věci, které člověk prožil v Bangkoku, v Srbsku, v Japonsku a dalších zemích.