Kliknutím zvětšíteÁ propos v této atletické disciplíně se stal mistrem světa. Přesto se mu může v životě hodit i to „obyčejné“ kladivo. Je totiž vyučeným truhlářem.
Jan Doležálek, juniorský mistr světa z Hvězdy Pardubice.
Hod kladivem je velice specifická disciplína. Vnímal jste ho nějak v době, kdy jste ještě nezávodil?
Vůbec jsem o vrzích nic nevěděl.
Tak, jak jste se k němu dostal?
Když jsem se začal někdy ve čtrnácti pohybovat na atletickém stadionu, zjistil jsem, že jsou v Pardubicích vrhači. Jednoho dne jsem se zeptal trenérky Ivy Toušové, jestli bych si nemohl hodit. Souhlasila a po pár trénincích jsem k ní plynule přešel a jsem u ní doteď. Primárně jsem ale přišel na Hvězdu kvůli jiné disciplíně.
Povídejte?
Obdivoval jsem Jana Železného, tak jsem chtěl dělat oštěp. K němu jsem se ale dostal až v pátém tréninku. Až, když jsem naučil položit do správné polohy disk (směje se). Nakonec vyhrálo kladivo. Také proto, že jsem vyhrál hned své první závody. A když člověku něco jde, tak ho to i baví.
Před hodem si čistím prostor
Neříkejte, že jste začal sportovat až ve čtrnácti?
Ne to ne. Odmala jsem se hýbal. Vyzkoušel jsem všechny sporty, včetně fotbalu. Nejdéle jsem zůstal u florbalu.
Měl jste už odmalička fyzické dispozice pro vrhačské disciplíny?
Právě že vůbec. Pořád jsem byl, a prý jsem pořád, hubený jako lunt. Takže bych měl přibrat. Vždycky jsem ale měl v hlavě, že když něco chci, tak to dokážu. Navíc v kladivu jsem v sobě viděl potenciál.
V Pardubicích je vyhlášená vrhačská škola. Měl jste to jednodušší, než se někde doprošovat, že chcete házet?
Zajisté. Kdybych nebyl v Pardubicích, tak už dnes nedělám atletiku. Ať už vrhačské skupině šéfoval pan Studnička, nebo nyní moje trenérka Iva Tlapáková, tak tady se to dělá dobře. Myslím si, že dokud budou Pardubice stát, tak vrhy tady budou pokračovat.
Neodrazoval vás fakt, že kladivo je pro okolí nebezpečné nářadí? Jsou dokonce smrtelné případy, aniž by to vrhač zavinil.
Vím o tom a máme s tím problémy. Dáváme si na to velký pozor. Nejčastěji se mi to stává v tréninku. Ale i na závodech, kde nejsou tak zkušení rozhodčí. Kolikrát si musím dupnout.
Neodvádí vás toto věčné hlídání, kdo kde stojí od koncentrace na vlastní výkony?
Ani ne. Před hodem si totiž důrazně vyčistím prostor. Většinou to ale hlídá paní trenérka.
Jakou rychlostí po odmrštění kladivo vůbec létá?
Přesně nevím. Řekl bych ke sto kilometrům za hodinu.
Rychlost se násobí s hmotností a pak se z kladiva stává zbraň?
Podle mě je úplně jedno, jestli vás švihne struna, která letí se tříkilovým nebo sedmikilovým kladivem.
České kladivo po konci legend jako byli Sedláček, Maška, Melich stagnovalo. Proč se nenašli jejich následovníci dříve?
V České republice není tolik klubů a tedy lidí, kteří by mohli trénovat hod kladivem na vyšší úrovni. Je tady opravdu málo trenérů.
Chci vyhrát olympiádu
Kolik je tedy v republice klubů se specializací na kladivo?
Klubů? Já bych to stáhl tak na čtyři trenéry, z toho dva jsou u nás ve Hvězdě (smích).
Skoro to vypadá, že se vám podařilo objevit díru na atletickém trhu. Jakou máte v České republice konkurenci?
Ve své juniorské kategorii konkurenci nemám. Nicméně v dospělé je spousta vynikající kladivářů, přes které se musím dostat. Naší jedničkou je Patrik Hájek, dalším soupeřem bude Michal Fiala.
Kam ve své kariéře míříte?
Především budu dělat atletiku do té doby, dokud mně bude bavit a naplňovat. V opačném případě okamžitě končím. Samozřejmě mířím co nejvýše. To znamená získat medaile na vrcholných podnicích i mezi dospělými. No a také vyhrát olympiádu. Je to velká výzva. Ale to chce asi každý sportovec.
Nechci vám napovídat, ale už za tři roky se konají olympijské hry v Paříži. Nosíte už nyní Francii v hlavě?
(pousměje se) Je to velký cíl, ale čeká mě spousta práce a odříkání. Jsem schopen a ochoten to podstoupit, otázkou však je jaké budou podmínky i v ostatních oblastech mého života.
Myslíte například tréninkové?
Spíše jsem myslel v osobním životě, ale když už jste na to narazil. Máme skromné podmínky na přípravu, ale dokud budou, tak cesta na olympiádu z Pardubic vede. Vrhač potřebuje posilovnu, občas nějakou halu, aby v zimě neběhal venku. Většinu zimního období stejně trávím v u nás na stadionu v posilovně. A také v nymburském areálu. Mají tam sice síť v hale, ale kladivo musí vždycky ven.
Věnujete se v klubu výhradně kladivu nebo i disku či kouli?
Mám asi tři republikové medaile z disku a tři medaile z koule. Takže jsem vždycky uměl všechno.
Tyto tradičnější disciplíny vás nelákaly, abyste je více rozvinul?
Ale ano. Nicméně od patnácti let je kladivo na prvním místě.
Lepší podmínky neexistují
Jak hodně je náročný mezi kladiváři přechod z juniorů do dospělých?
Náročný. Už jen proto, že v mužích se hází těžším kladivem. Je to ještě větší skok než z pětikilového na šestikilové kladivo.
Když o tom víte, trénujete už v juniorech se sedmikilovým kladivem?
Samozřejmě. Nicméně většina juniorských vrhačů u nás i v zahraniční ovládá sedmičku mnohem lépe než já.
Kolik sedmikilovým závažím hodíte?
Nejdále mám hozeno něco kolem pětašedesáti.
A mezi dospělými se hází kolik?
Optimální výkon je osmdesát metrů. Já bych chtěl příští rok začít zhruba na sedmdesáti.
Sportování omezil v tomto i minulém roce covid. Jak se různé zákazy a opatření to projevily na vašem závodění?
Bylo těžké fungovat. Tak jsem se před ním schoval do posilovny.
Nesnažil se vás někdo přetáhnout z Pardubic do renomovanějšího oddílu?
Ano, zkoušel to Dušan Král z Dukly Prahy. Zjistil jsem, že mi nedokáže nabídnout lepší podmínky než v Pardubicích a nevyhovuje mi tolik jako Iva Tlapáková. Tak jsem nabídku odmítl a zůstal v Pardubicích.
Házením kladiva se nedá v České republice uživit. Myslíte už teď na zadní kolečka?
Atletikou se dá uživit. Nicméně já tohle strašně nerad neřeším. Zkrátka dělám, co mě baví. Na živobytí si budu klidně vydělávat i v truhlárně.
Vás truhlařina baví, nebo jste se ji vybral jako životní perspektivu?
Jsem vyučený truhlář a práce se dřevem mě bavila už od prvního ročníku. S covidem jsem si našel brigádu, kousek od Pardubic.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
