V uplynulém roce se úspěšně pral nejen s českou konkurencí. Přivezl si bronz z mistrovství světa v běhu do vrchu, když pomohl českému týmu. V pondělí večer se pak nesmazatelně zapsal do historie ankety, která vyhlašuje nejúspěšnější sportovce.

Víte o tom, že jste se stal vůbec nejúspěšnějším sportovcem v historii konání ankety?
Abych řekl pravdu, o tom tedy nevím. Vyhrál jsem anketu již několikrát. Pamatuji si, že poprvé jsem byl vyhlášen před dvaceti lety.

Šest vítězství na svém kontě nikdo jiný nemá…
Je to možná proto, že jsem celou sportovní kariéru zůstal tady u nás na okrese (směje se).

Nicméně v roce 1998 jste byl veden při prvním vítězství pod svým jménem u letohradského biatlonu.
Sám jsem se tomu divil. Je pravda, že jsem biatlon dělal, k tomu i atletiku. Tuším, že jsem byl vyhlášen díky tomu, že jsem vyhrál juniorské mistrovství republiky v běhu na deset kilometrů a v biatlonu jsem byl, myslím, desátý na juniorském mistrovství světa. To si pamatuji. Byť to byly juniorské výsledky, spadal dal jsem asi mezi dospělé.

Nelákalo vás zůstat u lyží a biatlonu?
S tím to bylo složitější. Šel jsem na vojnu. Navíc mně moc nešla střelba a přetáhli mě k sobě běžci na lyžích, takže jsem pak byl asi pět let v Jablonci nad Nisou a Liberci. V tu dobu jsem se pohyboval na hraně reprezentačního A i B týmu. Figuroval jsem jako první náhradník pro olympijské hry v Salt Lake City v roce 2002. Do A týmu jsme se ale naplno neprosazoval, tak mě poté vyloženě zlákalo samotné běhání. Tenkrát byla v běžeckém lyžování ohromně silná generace v podobě Lukáše Bauera, Jiřího Magála, Martina Koukala.

Vraťme se zpět k vyhlášení. Nosil jste v hlavě myšlenky na vítězství? Konkurence byla slušná?
Já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Jsem rád, že jsem mohl být zase vyhlášený a moc si toho vážím. V těchto anketách je strašně těžké vyhlásit vítěze napříč všemi sportovními odvětvími. Posuzování je hrozně subjektivní. Myslím, že podstatné je to, že jsme jako sportovci oceněni, a že anketa sama osobě trvá bez přerušení už devětačtyřicet let. Je to jedině dobře pro všechny funkcionáře, sportovce, trenéry, že může být takto oceněna práce za celý rok.

Domů jste si odnesl velký pohár. Kde jste mu našel místo?
Ještě jsem ho nechal zabalený v krabici. Zatím nevím, kam ho dáme. Bude o tom rozhodovat i moje manželka (usmívá se).

Kam se jí bude pasovat, tam bude?
Přesně tak. Nicméně, já si myslím, že se jí to nebude nikam moc pasovat (usmívá se). Takže si ho dám do svého kutlochu (směje se).

Letos vám bude čtyřicet, ale když se na vás dívám a prohlédnu si výsledky za rok 2017, leckdo by vám mohl závidět, co všechno dokazujete?
Závidět ne. Já dělám sport, kde dlouhověkost není až takovou výjimkou. Přecházím na delší distance. Z fyziologického hlediska věk čtyřiceti let není tak vysoký, i když optimální to není. Pokud člověku vydrží zdraví, má pořád motivaci a chuť trénovat, tak věk není překážkou v disciplíně, kterou dělám.

Jaký na to kromě toho máte recept?
Musí to samozřejmě bavit. Pokud by mě to nebavilo, neodhodlám se jít na trénink a jít makat. Důležité je zdraví. Zranění se mi vyhýbají, což musím zaklepat, jinak by to bylo strašně těžké se znovu motivovat a vracet se. Výsledky s tím jdou ruku v ruce.

Veřejnost mohla v minulých dnech zaregistrovat, že jste se stal trenérem Ondřeje Fejfara, dalšího výborného běžce?
Já bych se chtěl v budoucnu trénování věnovat. S Ondrou se mi to trochu bije, protože sám potřebuji trénovat a ještě závodit. Na druhou stranu je to pro mě velká výzva, protože Ondra je můj dobrý kamarád a u nás jeden z nejlepších běžců do vrchu. On má určité rezervy a nyní je v nejlepším věku, takže budu rád, když mu mohu pomoci posunout se ještě o kousek výše.