Máme v České republice nespočet kvalitních atletů a atletek, ale jednu zatraceně blízko.
Je jí 17 let a už běhá s těmi nejlepšími v Evropě.
Nebude dlouho trvat a její jméno budou tisknout na startovní čísla pořadatelé světových mítinků.
Tomu věřte!
Věčně usměvavá ZDEŇKA SEIDLOVÁ si poprvé naostro zkusila, jaké to je závodit před plným hledištěm a navíc na domácí půdě v Praze.
Jako členka ženské čtvrtkařské štafety se účastnila halového mistrovství Evropy.
Běžela skvěle. Svůj úsek navíc ozdobila letmým osobním rekordem.
Premiéra jako hrom.

Zdeňka SeidlováCo jste si říkala, když jste se dozvěděla od trenérky, že poběžíte štafetu na Halovém mistrovství Evropy v atletice v Praze?
Nejprve jsem se složení štafety dozvěděla v sobotu večer od Denisy Rosolové, ale ještě to nebylo stoprocentní. I tak jsem se už trochu radovala. Ráno v neděli, v den závodu, mi to potvrdila trenérka Martina Blažková, a už jsem se radovala hodně. Hned jsem to volala domů a moc se těšila. Byl to můj sen a cíl letošní sezony běžet tuto štafetu.

Rozklepala se vám v první chvíli kolena?
Nerozklepala. Já si to moc přála běžet a v tréninku jsem se cítila dobře. Věřila jsem si.

Štafetu skvěle rozeběhla Denisa Rosolová. V tu chvíli jste byla, řekněme, minutu od startu. Odhadnete, na jakém čísle byl v tu chvíli váš tep?
To neodhadnu a nevnímala jsem to. Dole na dráze byl slyšet ten hukot fandících tribun, byla to neskutečně skvělá atmosféra, a to mi dodávalo sílu a energii. Trošku jsem se obávala, abych neudělala ostudu, ale jak už jsem říkala, cítila jsem se dobře, tak jsem si věřila.

Pak přišla na řadu Helena Jiranová a vrchol se blížil. Za chvíli jste šla na věc. Velký zážitek, viďte?
Helča mi předávala kolík na šestém místě, tak jsem si jen v hlavě říkala, že to musím udržet a neudělat díru. A nakonec se to povedlo, a dokonce jsem předala kolík na pátém místě. Byla jsem sama překvapená, kde se ve mně vzalo tolik sil. Asi mě i hodně popohnala ta jedinečná atmosféra. A ano, byl to velký zážitek!

Běžela jste skvěle. V televizi se zdálo, že jste vypadala hodně v pohodě. Jak to bylo ve skutečnosti?
Děkuji. To opravdu pouze jen tak vypadalo (usmívá se). Běželo se mi moc dobře, to ano. Ale čtvrtkařská trať bolí, což jsem ani tolik nevnímala, měla jsem v sobě adrenalin. A ve štafetě se běhá lépe než v individuálním startu, ten kontakt s ostatními soupeřkami je znát.

Dotáhla jste štafetu do boje o třetí místo. Honilo se vám vůbec něco hlavou, nebo jste jen sledovala Zuzku a doufala, že to česká jednička dotáhne do vysněného konce?
Abych byla upřímná, jak jsem doběhla, tak už jsem běh Zuzky a okolní dění tolik nevnímala. Po čtvrtce mi vždycky nebývá tolik do zpěvu, tak jsem byla v předklonu a snažila se to ustát (rozesmála se).

Na medaili to nevyšlo. Prvotní zklamání to v první chvíli asi bylo, nicméně troufám si říct, že budete spokojená, nebo dokonce šťastná?
Tak to, že medaile nebyla, vůbec zklamání nebylo. Alespoň pro mě ne. Bála jsem se, abychom nebyly poslední, takže pro mě čtvrté místo bylo velký úspěch! A zaběhla jsem si letmý osobní rekord 53,51 sekundy, tak jsem byla opravdu moc šťastná a měla jsem dlouho velkou euforii.

"Ráno v neděli, v den závodu, mi to potvrdila trenérka Martina Blažková, a už jsem se radovala hodně. Hned jsem to volala domů a moc se těšila. Byl to můj sen a cíl letošní sezony běžet tuto štafetu."

Je to v komplexním hledisku vrchol vaší dosavadní kariéry?
Ano, to je.

Ono to teď vypadá, že byste se mohla stát stabilní členkou štafety a stále vám je teprve sedmnáct let. To je docela pecka…
Byla bych za to moc ráda. Tohle halové mistrovství Evropy je pro mě asi největší úspěch a zároveň obrovská motivace do budoucna.

Vlastně se nebude čemu divit, protože vaše výsledky k tomu jednoznačně vybízejí.
Děkuji a doufám, že to tak bude i nadále. Musím být nohama na zemi a pořádně trénovat – nic není zadarmo.

Když to shrnu, tak jste mistryně republiky mezi juniorkami na čtvrtce, byla jste třetí na mistrovství republiky dospělých na stejné trati a teď čtvrtá ve štafetě na Evropě. To je skvostná halová sezona?
Ano, na to jak jsem měla složitou podzimní přípravu kvůli zdravotním problémům, tak se tato halová sezona moc povedla. Byla jsem tuto sezonu i nejméně nervózní, asi stárnu (smích neustává). Ale moc mi pomáhali rodiče. Jim patří velké dík a samozřejmě velké poděkování patří mému trenérovi Lukáši Dejdarovi.

Kam máte v kariéře namířeno? Být nástupkyní Zuzany Hejnové nezní špatně, ne?
To určitě nezní spatně, ale to už moc předbíháte (šibalsky se usmívá). Samozřejmě, že cíle nemám malé, ale teď se soustředím na léto, kdy je mistrovství Evropy juniorů ve Švédsku.