Dvaadvacetiletý hráč se připravuje na jarní část sezony, jenže odehraje pouze čtyři zápasy a potom bude v sestavě týmu chybět. „Na začátku dubna odlétám do Skotska a zatím nevím na jak dlouho," prozrazuje své plány do budoucna.

Příprava je v plném proudu a vy jste jeden z těch, kteří se do ní zapojili. Co říkáte na tréninky a účast na nich?
Já jsem tomu taky moc nedal, po Novém roce jsem pořád nemocný. Z tréninků, kterých jsem se zúčastnil, mám dobrý pocit. Co se týče náročnosti, tak to byl dril, kde si většina sáhla na dno. Bohužel s účastí to bylo horší, od toho jsem čekal trochu víc. S šesti hráči se zápas uhrát nedá.

Myslíte, že se to nějak výrazněji projeví ve výsledcích v jarní části?
Stát se to může. Koukněte na minulý rok, to jsme měli obrovskou krizi na začátku jarní části a myslím si, že to z velké části způsobila docházka na tréninky. No, nechci malovat čerta na zeď, snad jsme se poučili a na jaře budeme zpět v plné síle.

Tenhle problém je v Letohradu snad tradicí, co se s tím dá dělat?
To už si každý musí srovnat v hlavě sám, jaké má priority. Bohužel, když někdo radši sedí u televize, než jde na trénink, tak je asi něco špatně. Možná taky trochu trpíme na to, že jsme mladý tým a dost lidí je na vysokých školách, které nejsou blízko, a dojíždění v týdnu není dost dobře možné.

Máte za sebou i přípravný zápas, ve kterém jste si připsali vysokou výhru proti České Třebové. Lze z toho usuzovat nějaké závěry?
Žádné závěry bych ještě neusuzoval. Byl to zatím první zápas, celý tým se potkal po dvouměsíční pauze, šlo o to se do toho trochu dostat. Zkoušeli jsme mezi třetinami různě prohazovat formace a zkoušeli, komu to s kým půjde. Řekli jsme si, že je budeme napadat, a to se nám podle mě dařilo. Oni měli málo šancí, takže naše obrana nebyla moc prověřena. Uvidíme, jak to bude v dalších přípravných zápasech.

Vy sám neodehrajete celé jaro, protože odlétáte do Skotska. Kdy a proč tam jedete?
Je to tak. Odlétám na začátku dubna. Hlavní důvody jsou tři. Mamka tam žije čtvrtým rokem, angličtina je potřeba jako sůl a miluji cestování. Skotsko je takový odrazový můstek. Rád bych později zkusil ještě Kanadu, případně Nový Zéland nebo Jižní Ameriku.

A na jak dlouho?
To nevím. Můžu přiletět prvním letadlem zpět, nebo třeba taky až za několik let (směje se).

Dobře, zpátky k hokejbalu. Vy už se mezi mantinely pohybujete přes patnáct let pouze s jednou půlroční přestávkou kvůli operaci ramene. Nikdy vás běhání po asfaltu nepřestalo bavit a nepřemýšlel jste o konci?
To víte, že přestalo. Ty „krizovky" jsou poslední roky docela častá záležitost. O konci jsem přemýšlel fakt několikrát, ale když jsem se zamyslel hlouběji, uvědomil jsem si, že moje druhá rodina se skládá z hokejbalistů. Mám s nimi šíleně moc zážitků, ať to jsou výjezdy v mladších kategoriích, spousta vyhraných zápasů proti lídrům tabulky a mohl bych mluvit dál. Kdo hrál kolektivní sport, tak ví.

No a tím, že odjedete do Skotska, budete další, kdo ze silné generace ročníků 1992-1994 skončí. Už vás moc nezbývá.
Hodně se ta základna zúžila, je to škoda. Dost kluků mi tam chybí. Na jednu stranu doufám, že až přijedu zpátky, tak se vrhnu opět na hokejbal, je to totiž strašně divný to slovo „skončí".

Nový povrch jako dar z nebes

Jako jeden z mála jste prošel v Letohradu všemi kategoriemi a zažil hodně trenérů. Na kterého vzpomínáte nejraději?
Nemůžu říct nejraději. Nemám nejoblíbenějšího trenéra, všichni to jsou psi. Mám v hlavě asi čtyři jména, která se mně zaryla do paměti – Martin Motyčka, Roman Hrubý, Petr Hofman a náš současný trenér Tomáš Friml.

„Prostředkem hřiště vede spára v asfaltu, ve které by se daly sázet brambory. Bohužel s novým povrchem je u konce naše tajná zbraň. Soupeře náš povrch vždycky po prvních nahrávkách složil do kolen."

Když mluvíte o současném trenérovi, tak jaké to je pracovat a vidět se s ním každý den? Nelezete si potom na hokejbale na nervy?
Ne, je to super. Předáváme si navzájem zkušenosti. On mi dává rady ohledně holek a hokejbalu a já ho za to naučil řídit auto (směje se).

Pátou sezonu také „plácáte" hokej za Jeleny v Žamberecké městské lize. Co vás baví víc? Hokejbal, nebo hokej?
To už hrajeme pět let, jo? Docela to utíká… Oba sporty si jsou dost podobné, ale víc mě poslední dobou baví hokej. Je to asi tím, že si to vedeme a zařizujeme sami. Nemáme trenéra, nikdo nás neumravňuje a nehoníme se tolik za výsledky. Hokej hraji čistě pro radost. Hokejbal už beru vážněji, tréninky a zápasy občas dost bolí.

Máte nějaký kuriózní okamžik z hokejbalového prostředí, na který rád vzpomínáte?
S hokejbalem jsem prožil spoustu kuriózních zážitků, ale ty bych v rámci diskrétnosti raději nezveřejňoval (směje se).
Já osobně vzpomínám na dva největší zážitky z dorosteneckých kategorií. Na výhru extraligy v mladším dorostu. Pátý rozhodující zápas ve finále s Kladnem se hrál u nás v Letohradu. V životě jsem neviděl tolik diváků na hokejbalovém stadionu. To byl mazec. Druhý zážitek je obrat v semifinále extraligy staršího dorostu. To jsme prohrávali nula dva na zápasy, ale podařilo se nám to srovnat a v Plzni vyhrát rozhodující zápas. V té sérii jsme ukázali neskutečného týmové ducha.

Hřiště v Letohradu dostane nový povrch. To je pecka pro všechny. Co na to říkáte?
Bude to jako dar z nebes, jsem z toho nadšený. Poslední roky to bylo šílené. Prostředkem hřiště vede spára v asfaltu, ve které by se daly sázet brambory. Bohužel s novým povrchem je u konce naše tajná zbraň (směje se). Soupeře náš povrch vždycky po prvních nahrávkách složil do kolen.

David Halbrštát