Trojka je magické číslo. Rybář, který ulovil zlatou rybku měl tři přání, stejně na tom byla i Popelka se svými bájnými oříšky. Bratři MIROSLAV A PATRIK ŠROLEROVÉ z Klášterce byli sice jenom dva, jenže získali svůj třetí titul mistrů České republiky v motoskijöringu.

„Ani náhodou to před sezonou nebyla nějaká naše meta. Chtěli jsme spíš tak do té trojky,“ říká Patrik, který jezdí na motorce. „Vloni jsme si závody chtěli užít a podle toho to také vypadalo, motoskijöring nestál za nic. Letos jsme se ale pořádně připravili a přiznám se, že trochu jsem na nejvyšší metu myslel,“ byl před sezonou o něco sebevědomější Miroslav, jehož hlavním úkolem je udržet se celý závod na nohou a nepustit se lana.

Pánové, jak se slaví titul, když je to už potřetí?
Patrik: Bylo to velké. Jezdilo s námi letos hodně fanoušků, takže to o to bylo větší.
Miroslav: Radost byla velká už kvůli tomu, že při předchozích dvou triumfech jsme měli před posledním závodem titul v kapse.

Navíc jste měli před posledním závodem situaci docela obtížnou. Museli jsme vyhrát a doufat, že Marek s Navrátilem skončí nejlépe třetí.
P: Hlavně jsme si už po Litomyšli, kde se nám nepovedl druhý závod, předtím nám nevyšla Nekoř, řekli, že nemáme už co ztratit. Že budeme riskovat.
M: Po té Litomyšli jsme už ani moc nedoufali. Závěr byl ale výborný, z posledních čtyřech závodů jsme tři vyhráli a jednou jsme byli druzí.

Formu jste načasovali výborně, konkurenci jste doslova zválcovali…
P: Nojo, přišla v pravou chvíli.

Byly to před posledním závodem velké nervy, když jste věděli, že jedete o titul a nesmíte si dovolit žádné zaváhání?
M: Tak to bylo. Šli jsme do posledního závodu s tím, že na to máme. Trochu nám nahrálo počasí. Na těžkých tratích jsme schopni se oba dva úplně vyždímat.
P: Nervy to ale byly v každém závodě. Startovní pole je tak strašně vyrovnané, že můžete dojet klidně první, anebo desátý.
M: V průběhu závodu jsme věděli, že Víťa Marek za námi jezdí na druhém místě. Ale z reakce diváků jsem poznal, že se něco děje, že za námi už není.

Abych se přiznal, tak moc nechápu, že při všech těch starostech s lyžemi máte ještě čas sledovat fanoušky…
M: Měli jsme jich v Dobřanech strašně moc. Hnali nás za titulem a dělali tam takové prostředí, že skoro vbíhali do trati. Bylo by spíš nemožné si jich nevšimnout (usmívá se). Ale patří jim ohromný dík.

Rýpete do sebe někdy, kdo má na titulu větší podíl?
P: Ne, ne. Máme úplně stejný podíl. Jsou závody, kdy je trať udělaná tak, že závodí spíš na motocyklu a jindy víc závisí na lyžaři.
M: Letos má ale větší podíl brácha. Většina závodů byla spíš na motorkáři. Tratě byly těžké, ledové a lyžaři neměli větší problémy. Ty byly pouze v prvních dvou závodech, kdy byla trať těžká, vyjel se sníh a jelo se po zmrzlé hlíně.

Laik si ale přeci řekne: Ten na motorce to má jednodušší, jenom se veze… Co vy na to?
P: (usmívá se) Také se to tak dá říct. Kolikrát to ale není úplně pravda.
M: Třeba v závodě v Olešnici to bylo úplně naopak. Já jsem se tam vozil a pro mě to nebylo vůbec náročné. Byly tam hluboké koleje, brácha pořád musel držet řidítka, aby nás udržel ve směru a hrábnul si tam na dno. Kdyby byla ještě dvě kola navíc, snad by na té motorce omdlel.
R: Někdy byly hodně ledové tratě, kde je to pro jezdce náročné.

Role byste si vyměnit nechtěli?
P: Na lyže bych klidně šel, ale jestli by šel i brácha na motorku, to nevím (usmívá se).
M: Zkoušeli jsme to na hobby závodech.

S jakým výsledkem?
M: Moc dobré to nebylo (usmívá se).

Jak se vlastně stane, že se sourozenecké duo dá zrovna na motoskijöring?
P: Nás na to posadili rodiče už snad před šestnácti lety, když jsme jeli jako žáci první závody. Od té doby jezdíme spolu.
M: Taťka jezdil motoskijöring ještě za minulého režimu. Odmalička nás na něj už připravoval. Vedl nás k lyžím. Jezdili jsme bikros a brácha potom přesedlal na motorku. Já jsem zůstal na lyžích.

Hned jste měli určené role tak, že Patrik bude jezdec a Miroslav si obuje lyže?
P: Začal jsem jezdit na motorce a brácha lyžuje závodně už odmalička. Takže vlastně ano.

Miroslave, a horseskijöring, kde místo za motorkou jezdíte za koněm, jste také zkoušel?
M: Nezkoušel, ale jedna kamarádka mě už nabízela, abych to zkusil. Ale bohužel jezdíme víkend co víkend, takže nebyl čas.

Kůň nebo bratr s motorkou, za kým by se jelo lépe?
M: Tak na to neumím odpovědět (usmívá se). Ale nevylučuju, že to jednou zkusím.

Musí v motoskijöringu fungovat i nějaká vzájemná chemie? Nebo stačí, když si na motorku sedne motokrosový šampion a lana se chytne olympijský vítěz ve sjezdu?
P: To by asi moc nedopadlo. Motoskijöring toho nemá s motokrosem moc společného. Oba dva jezdci musí být sehraní. Bez toho to nepůjde. Když nejsou, dokáže lyžař motorkáři strašně moc ublížit.
M: To je pravda. Podobné spojení excelentního lyžaře a motokrosaře fungovat nemusí. Motoskijöring je skutečně odlišná disciplína než motokros. Dva roky trvá, než si na sebe s lyžařem zvyknou a porozumí.

Dá se na motoskijöring připravovat i nějak přes léto, když není sníh?
P: Když budu na motorce jezdit a budu ji znát, je to určitě výhoda. Ale na ty lyže… Jde hlavně o to, aby měl lyžař hodně silné nohy. Na ně je to neskutečný záběr. A musí mít také fyzičku.
M: Zkoušel jsem různé druhy přípravy. Před sezonou jsem třeba zkoušel najet kilometry na sjezdovkách. Běhal jsem s činkami. Jenže vždycky to dopadlo tak, že když jsem se postavil za motorku, postavení bylo tak odlišné, že jsem si připadal, jako kdybych v létě nic nedělal. Je to skutečně o tom odjezdit kilometry za motorkou ve dvojici.

Vidíte, já jsem si říkal, že celkem podobné jsou vodní lyže. Ty jste nezkoušel?
M: To je docela dobrý nápad, zatím jsem je ale nezkoušel (smích). Mohl bych to v létě vyzkoušet.

Potom vám zavoláme, jak jste dopadl. Domluveno?
M: Dobře, platí (směje se).