Víkendové závody automobilů do vrchu v Ústí nad Orlicí. Klobása ve stánku čtyřicet korun, pivo pětadvacet. Procházet se v boxech – k nezaplacení. Abyste se dostali do hájemství Formule 1, koukali pod ruce mechanikům, prohodili nějaké to slovo s jezdci, museli byste být neviditelní, jen tak se dostanete přes zástupy ostrých hochů. Nebo druhá varianta: být zvoleni prezidentem nějaké mocné země, aby se bodyguardi lámali v pase a šéfové stájí se předháněli, kdo vás pozve na kávu.

Vrchaři, to je ovšem úplně jiná sorta. Na kopci dravci, blázni, řeknete si možná. Ale v boxech jsou to úplně normální chlápci.
Když v neděli dopoledne, před začátkem druhého závodního dne, pršelo a tréninkové úsilí bylo přerušeno, nastala závodnická černá hodinka. A najednou nebylo u těch, kteří čekali na zelené světlo, do čeho píchnout.

Formulový jezdec Herman Waldy seděl na židli, nohy hodil na pneumatiky a pozoroval cvrkot svých rakouských mechaniků. O kus dál měl „historik“ Ivan Klícha o poznání skromnější podmínky. Jen co vystoupil do deště ze svého starodávného volva, otevřel kufr svého civilního vozu a usadil se dovnitř. Nepršelo na něj, to mu stačilo.

V tu chvíli už měl zvídavý fanoušek, který procházel boxovou uličku, v botách celý rybník Svět. Ale nevadí, jedeme dál.
Vzpomínáte na páteční rozhovor s Martinem Novotným? Minulý rok svůj překrásný vůz Ligier v Ústí rozštípal. Teď se mu ale dařilo, navíc svého tmavomodrého „Francouze“ ještě ozvláštnil. „Ne Paroubek!“ stálo velkými písmeny na levém boku už při sobotním závodě. „Jsem malinko vlastenec a když jsem viděl, co dělal dotyčný pán pro své vítězství za každou cenu, nemohl jsem být nečinný. Měli jsme už něco podobného v Náměšti na kapotě,“ vyprávěl při nucené přestávce Martin Novotný.

Ve stanu Otakara Krámského bylo mrtvo. Vůz byl připraven na jízdu, mechanici se nudili. Šéf navíc odjel na kole pryč. „Pojďte se k nám schovat, ať tam nemoknete,“ zavolali na nás od Krámského.

Proč ne, stejně jsme ze zkušeného jezdce chtěli vytáhnout, proč mu sobotní závod nevyšel. Mechanici vytahovali historky, co všechno při závodech zažili. Ukázková černá hodinka…

A hele, už přichází sám Krámský.
„Co po mně chcete, rozhovor? A odkud, že to jste? Z Deníku? To je dobrý, já jsem z Jilemnice, vy z Deníku,“ přivítá nás naoko nasupeně pilot, ale pak roztáhne svoji tvář od ucha k uchu.

„No, hlavně abyste nebyli z nějakýho bulváru,“ pokračoval dobře naladěný jezdec.
V půli povídání, když se zkušený závodník rozhovořil o tom, jak moc má Ústí rád a obdivoval práci pořadatelů, kteří i v lijáku pracují na trati, najednou zapraskal rozhlas. „Jedeme…“ Black out končí, začíná šrumec. „Ale klidně se pak ještě stavte,“ rozloučil se s námi Otakar Krámský.
Bohužel to nevyšlo, už nebyl čas.

Přesto, ta hodina v lijáku stála za to, čert vem mokro.