Život zvířat a lidí přináší mnoho poutavých příběhů s nečekaným, smutným, ale mnohdy také s milým rozuzlením. Několik z nich se odehrálo v dostihové stáji v Ostrově u Lanškrouna, kde už téměř dvacet let působí známý trenér Jaroslav Votava.

S koňmi spojil svůj život už od útlého mládí. Trávil s nimi většinu svého volného času a jen přibývající roky mu dokázaly zmírnit smutek, že svého netalentovanějšího koně jménem Host nikdy nepostavil na start nejtěžšího překážkového dostihu kontinentu, Velké pardubické steeplechase.
Měli k tomu všechny předpoklady. Host, jehož si z klisny Haidé kdysi mladík Votava dokonce také odrodil, vyhrál náročný kvalifikační dostih, ale ve startu v dostihu přes obávaný Taxisův příkop mu zabránilo zranění.

„To víte, že si na Hosta často vzpomenu. Většinou, když mě přepadne nějaká melancholie nebo vidím ve své stáji koně, který se mu v něčem podobá,“ vypráví šestapadesátiletý trenér Votava a mezitím sleduje žlaby, zdali jeho svěřenci snídají s chutí. Je časné ráno, stájníci a jezdci roznášejí džbery s vodou, ušlechtilá zvířata chroupají seno a vitamíny.

Tento kolorit s nad střechami vycházejícím sluncem má zvláštní atmosféru. Jakoby se v malé podhorské koňské vísce zastavil čas a jen občas ho připomene hlas zvonu místního kostela nebo ho přeruší zaržání či frknutí zvířat. „Jakmile přestane mít kůň chuť k jídlu, je to pro trenéra signál, že něco není v pořádku. Buď se musí ubrat v tréninku a nechat plnokrevníka pár dní odpočívat, v horším případě požádám o radu veterináře,“ pokračuje zkušený matador mezi českými trenéry.
Jakoby se každý z plnokrevníků po něm ohlédl a jiskrným či naopak skleslejším pohledem řekl: „Nedělej si starosti,“ nebo naopak: „Není mi moc dobře.“ I takový je život u dostihových koní.

V Ostrově je však klisna, u níž postavou statný trenér postojí asi nejdéle. Jmenuje se Determinace a trenér si hnědku vybral navzdory všem. Přemlouvali ho, ať si ji nebere do tréninku, že jsou přece daleko lepší a jednou na dostihové dráze pravděpodobně rychlejší, ale Jaroslav Votava poslechl hlas svého srdce.
Není tak dávno, kdy sem do Ostrova přišel jako krmič telat, po listopadové revoluci pracoval i dvacet hodin denně, jen aby jednou z teletníku, kde se brodil v holinách, vybudoval stáj podle svých představ, vlastně svůj druhý domov.

A Determinace?
Ta mu důvěru oplatila jako žádný jiný kůň předtím. V loňském roce vyhrála dva nejvýznamnější dostihy pro tříleté klisny v Čechách i na Slovensku a letos by měla ve své vítězné sérii pokračovat. „Hodně si od ní slibuji. Nejdříve začne běhat rovinové dostihy a nevylučuji, že se posléze objeví i nad překážkami,“ plánuje trenér.

Dostihová sezóna startuje už zítra na závodišti v Praze ve Velké Chuchli a napětí ve stáji v Ostrově stoupá. Trenér Votava posílá do Prahy čtyři koně v čele s nadějný hřebcem Step by Step. Nejen on, ještě dalších jedenáct koní ve Votavově tréninku reprezentuje žlutobílé barvy stáje Orling.
Spolumajitelka společnosti Orling Kateřina Dušková však bere dostihy se sportovním nadhledem, ale nepopírá, že by se letos v říjnu ráda představila ve Velké pardubické s hnědáky Vodorysem nebo Florestanem. „Dostihy mám ráda už odmalička. Kdysi jsem chodila do Chuchle s babičkou, to byla vášnivá sázkařka a málokdy se v tipech na dvouleté koně spletla. Pro mne je ale nejdůležitější zdraví koní, na vítězství až tolik nekoukám. Drama na dráze prožívám poměrně v klidu a jenom se těším na trenérovu zprávu, jak to vše dopadlo, “usmívá se majitelka Dušková a sleduje, jak se na trénink připravuje další skupina jezdců. „No tak stůj, nespěchej,“ uklidňuje bujné hřebce stájník Martin a pomáhá jezdcům do sedla.

Nejzkušenější z nich je jedenačtyřicetiletý Aleš Vaňourek, vítěz jedenácti dostihů, který v Ostrově u Lanškrouna působí jako prodloužená ruka Jaroslava Votavy. „Koně beru spíš jako své kamarády než jako výrobní prostředky na peněžní výhry,“ přivírá oči Aleš a trenér tuší, že si vybral správně.
Klidného a rozumného jezdce, který spíš než by koně uhodil, raději pohladí po šíji. Umí rozeznat, kdy se plnokrevník čertí z povahy, vymýšlí si, nebo se jen raduje ze života. To je mezi „rajťáky“ velmi vzácná vlastnost. Správný žokej by neměl znát strach, zlost a ani brát koně jako svého podřízeného. Takoví nemají v elitní stáji co pohledávat a mecenáši si své čtyřnohé miláčky úzkostlivě hlídají. Vyžadují, aby jejich zvířata byla v co nejlepších rukách.
„Dostihoví koně jsou velmi drahý, nákladný sport. Mám několik mimořádných sponzorů jako třeba Karla Rybára, Jiřího Vičara nebo pana Sobotku, bez nichž bych neměl žokejům každého patnáctého dne v měsíci na výplaty nebo koním na žrádlo,“ říká trenér ale zároveň přiznává: ,,V dnešní době dlouhá trvá, než dostanete seno nebo slámu na fakturu. Důvěru si musíte za roky poctivé práce získat.“

Zvon v kostele odbíjí poledne, koně frkají a těší se na oběd. Jenom ti čtyři, co zítra ráno odjíždí do Prahy na dostihy, začínají být více nervózní a u žlabu podupávají. „Cítí, že se jim to blíží, koně jsou chytřejší než my všichni dohromady,“ zažertuje trenérův syn Michal a odkládá sedlo s uzdou. Právě se vrátil s dalšími „rajťáky“ ze stoupání na strmou sjezdovku. Mrazilo jim v zádech, žokejům možná víc než koním.

A zítra? Ráno sedne za volant náklaďáku, odveze koně na závodiště a oni pak možná trenérovi vrátí, co do nich přes zimu vložil. Budou-li mít štěstí. Tak nějak to přece Jaroslav Votava říkal…

JULIUS NOSKO