Být mistr světa, to už něco znamená. LIBOR JIROUŠEK se nyní takovým pocitem může opájet. Na Slovensku se stal absolutním mistrem světa v parašutismu.


Jste mistr světa v parašutismu, přibližte nám trochu vaši disciplínu…
Bylo to mistrovství světa v klasických disciplínách, to znamená v individuální akrobacii a v přesnosti přistání. Obě disciplíny se potom ve finále hodnotí dohromady.

Co je to ta individuální akrobacie?
Skáče se ze 2 200 metrů a skok se natáčí na pozemní kameru. Cílem je v co nejkratším čase otočit čtyři zatáčky o 360 stupňů a dvě salta v daném pořadí. Z videa potom hodnotí pět rozhodčích rychlost a přesnost provedení. U té přesnosti přistání se přistává na elektronický terč.

Jak je velký střed?
Absolutní nula má průměr dva centimetry. Od ní se potom počítá jakákoliv odchylka.

Jak jste si v obou disciplínách vedl?
V jedné jsem byl čtvrtý a ve druhý pátý. Dohromady jsem ale vyhrál titul absolutního mistra světa.

Zlatou medaili jste získal na začátku srpna. Změnilo se pro vás od té doby něco?
V podstatě nic. Hned po parašutismu jsem jel na mistrovství v paraglidingu a potom na dovolenou, takže se vlastně nemělo ani kdy co měnit.

S jakým cílem jste na mistrovství světa odjížděl? Myslel jste si na medaili?
Na minulém mistrovství světa jsem byl v akrobacii třetí, takže jsem si říkal, že bych tam nějakou šanci mít mohl. Ale letos jsem neměl žádnou zázračnou formu, takže jsem na mistrovství spíš odjížděl s tím, udělat co nejlepší týmový výsledek. V týmech jsme skončili pátí na přesnost a celkově jsme byli třetí.

Byl jste před skokem nervózní, nedoléhalo na vás, že teď to může vyjít?
Nervy jsem ani neměl,ale trochu trému ano, protože jsem věděl, že se pohybuji kolem prvního místa. Věděl jsem, že mohu mít při seskoku na přesnost odchylku maximálně jeden centimetr, což se mi podařilo.

Na internetu jsem se dočetl, že jste se bál toho, že vás bude den po úspěchu bolet hlava. Bolela?
(smích) Bolela.

Jak tedy parašutisté slaví?
V podstatě jako kdokoliv jiný. Nejdříve jsem poseděl chvíli s týmem, kde byla shodou okolností i moje mamka. Potom jsme se rozprchli a pokračovali jsme v oslavách individuálně.

Takže oslava žádné adrenalinové prvky neobsahovala?
Ne, to určitě ne. Slavili jsme jako úplně běžní lidé.

Máte spočítané, kolik seskoků za rok uděláte?
Za posledních deset let jsem skočil přes pět stovek seskoků ročně.

Máte čas se nahoře vůbec bát, nebo seskok berete, jako když jde člověk pro pět rohlíků a dvacet deka salámu?
Vzhledem k tomu, že mám nyní odskákáno něco přes 5 800 seskoků, tak ten strach už u mě moc není. Ale musím být neustále ostražitý a hlídat si důležité věci.

Takže je asi důležité mít ke skákání respekt…
To určitě, protože se klidně může stát, že se vám padák pět tisíckrát otevře a potom to jednou přijde a neotevře se. Stane se to každému. Když už si myslíte, že to nepřijde, tak se to přihodí. Je dobré to pořád předpokládat.

Co se dá v takovou chvíli, když se neotevře padák, dělat?
Na to jsou už zažité postupy. To znamená, že když se hlavní padák neotevře, tak ho zahodit a musí se otevřít záložní padák.

Dá se nějak pocit, kdy vyskočíte z letadla a padáte volným pádem k něčemu přirovnat, co v tu chvíli cítíte?
Když skáču na závodech, tak se soustředím především na můj výkon, to už tolik o pocitech není.

Zrazoval vás někdo od toho, abyste skákal z letadla?
Ani ne, oba moji rodiče skákali také, takže jsem měl vlastně určené, co budu dělat. Takže se dá říct, že jsem to po nich zdědil.

Mohou padákem skákat i lidé, kteří jsou nějak zrakově indisponováni?
Na seskoky jsou nezbytné lékařské prohlídky, během kterých se prověřuje snad úplně všechno – barvocit, jak kdo vidí do dálky a tak dále. Je asi možné požádat o nějakou výjimku, když člověk nevidí úplně dobře a skákat. Správně by měl být ale člověk úplně zdravý.

Litoval jste někdy, že jste se na skoky padákem dal?
Ne, zatím jsem toho nikdy nelitoval.