Skály, obří kameny, pokácené stromy, umělé překážky a k tomu motocykl.
Říkáte si, s jakým sportem je toto všechno spojené? U nás je ono sportovní odvětví málo známé, ale zbytek Evropy, především její západní a jižní část, je jím velmi známé, ba nejlepší na světě.
Jedná se o motocyklový sport – trial. Nepotřebujete v podstatě žádnou rychlost, ale zato musíte mít naprostou kontrolu nad svým strojem a k tomu potřebnou zručnost a stabilitu. Bez těchto aspektů se zkrátka neobejdete.
Velká naděje, která si náročný sport vybrala, roste v Dolní Čermné.
V pěti letech začal u motokrosu, ale ten jej přestal bavit. Přestoupil na trial a jeho protivníci si tenkrát museli oddechnout, neboť MARTIN MATĚJÍČEK tehdy vozil samá první místa.
Nyní osmnáctiletý talent objíždí závody v České republice, jezdí seriál mistrovství Evropy i mistrovství světa, kde právě v ukončeném roce obsadil konečné sedmé místo.

Vizitka Martina MatějíčkaDatum narození: 9. srpna 1995
Bydliště: Dolní Čermná
Disciplína: motocyklový sport – trial
Záliby: plavání, cyklistika, běžecké lyžování
Značka motorky: Gas Gas Raga replica 300 ccm
Kariérní úspěchy:
Rok 2013: 7. místo v mistrovství světa kategorie Youth, 5. místo v mistrovství Evropy kategorie Junior, 2. místo na trialu národů, mistr České republiky kategorie juniorů, 2. místo v národním šampionátu třídy A.
Rok 2012: 10. místo v mistrovství světa kategorie Youth, 4. místo v mistrovství Evropy kategorie Junior, 1. místo v trialu národů.

Martine, už v pěti letech jste poprvé seděl na motorce. Jaká to tehdy byla?
Tehdy jsem dostal svoji první motorku. Moc si to tedy nepamatuji, takže to bude složitější. Byla to malá motokrosová motorka značky LEM žluté barvy o obsahu asi 30 ccm a já tenkrát začal objíždět první lokální závody. Po roce mi táta koupil o něco silnější motorku značky KTM 50 ccm. Motokros jsem v té době jezdil celkem dva roky.

Vzpomenete si, co vám tehdy říkala vaše matka?
Je samozřejmé, že mi pořád opakovala, ať jezdím opatrně a ať se mi hlavně nic nestane, ale také mi vždy popřála hodně štěstí a ať se mi daří. Co si tak vzpomínám, tak mamka nikdy nebyla proti tomu, abych jezdil na motorce. Ba naopak, vždy mě v tom podporovala.

„Člověk se tréninkem neustále vyvíjí. Je potřeba ale znát své hranice, na co mám a na co už ne. Při respektování horní hranice svých dovedností to bezpečné je."

To jste měl velké štěstí?
Určitě ano. Spousta matek by byla zásadně proti.

Velkou roli v tom hrál asi váš otec, který vás k tomu přivedl.
Můj otec dříve jezdil také trial, byl dokonce juniorský mistr republiky. Nicméně motokros jezdil můj strýc i bratranci a navíc jsem se ze začátku potřeboval naučit jezdit rovně a zatáčet, takže motokros byl ideální volbou. No a to vše začalo asi tak, že jsem doma škemral, aby mi taťka pořídil motorku (směje se).

U motokrosu jste vydržel dva roky, protože jste neustále vozil první místa. Už tenkrát jste byl talent?
Nechci říct, že jsem byl talent. Samochvála příliš nevoní, ale spíš se mi vždycky zadařilo.

To se muselo vašim vrstevníkům a protivníkům ulevit, když jste přešel na těžší kalibr, čímž trial určitě je?
Pravděpodobně ano. Na trial jsem přešel hlavně z důvodu, že motokros mě už tolik nebavil a lákalo mě více technické ježdění. Na trialu je také super, že je to vcelku bezpečný sport, i když to tak třeba nevypadá.

To tedy vážně nevypadá a asi nejsem jediný, kdo si to myslí.
Spočívá to v tom, že se vše odehrává téměř v nulové rychlosti a tím se trial stává bezpečnější, než ostatní motocyklové disciplíny.

Ale když skáčete z několikametrové výšky, to je to pořád bezpečné?
Člověk se tréninkem neustále vyvíjí. Je potřeba ale znát své hranice, na co mám a na co už ne. Při respektování horní hranice svých dovedností to bezpečné je.

Svou motorku musíte ovšem znát také naprosto dokonale?
To určitě ano, jak z pohledu jezdeckého, tak z pohledu mechanika, jelikož si všechny práce na motorce dělám sám a občas mi přijde, že v garáži trávím daleko více času než na tréninku.

Sám?
Ano. Dříve to samozřejmě musel dělat táta, ale postupem času to přešlo na mě.

V trialovém světě se už pohybujete jedenáct let, pokud dobře počítám. Jak stíháte školu, tréninky, závody po celém světě a k tomu jste ještě svým vlastním mechanikem?
Ano, počítáte správně. První trialový závod jsem jel v roce 2003. Sportu musím obětovat opravdu hodně času. Jedna věc je ježdění, ale to je jen zlomek toho všeho. Je tu ještě příprava motorky, neustálé nakládání, balení, vybalování a vykládání věcí jako je motorka, oblečení, jídlo, náhradní díly a podobně. Dále je tu také cestování, které po čase člověk začne opravdu nenávidět. Jinak vše je to o tom, mít utříděné priority. Motorku mám na prvním místě a až potom vše okolo, jako je škola a další. Nicméně ve škole mi vycházejí vstříc, takže když potřebuji odjet na závody, soustředění či na trénink, s uvolněním není problém. Letos mě však čeká maturita a sám ještě ani nevím, jak to bude dál. Jen tak pro zajímavost ještě dodám, že od 27. dubna do 6. října 2013 jsem se zúčastnil třiceti závodů, z nichž pouze dvanáct bylo v České republice. Nejdále jsem byl v USA a v Japonsku.

Teď jste mě předběhl. Třicet závodů za půl roku je řádná porce pro tak mladého jezdce.
Je to opravdu velký psychický nátlak. Většinou, když přijedu na závody, tak už se nemůžu dočkat konce, ale když závod končí, těším se na další. A takhle se to pořád opakuje.

„Trial není vždy jen o tvrdém tréninku. Je také potřeba se někdy jen tak povozit, vymýšlet různé blbosti s kamarády a ježdění si užívat."

Rodina vás tedy půl roku moc nevidí.
To není tak úplně pravda. Táta jezdí skoro vždy se mnou. Dělá mi doprovod při závodě, chytá na nebezpečných místech, nosí nářadí, pití a nějaké tyčinky a podobně. A dělá řidiče tedy ještě. Mamka s námi občas jede také.

Nakousl jste, že v České republice jste odjel pouze dvanáct závodů, specializujete se tedy spíše na světové mistrovství vaší kategorie?
Letos jsem se zúčastnil všech podniků mistrovství Evropy a mistrovství světa. V ČR se letos konal jeden závod ME a jeden závod MS. Dále jsem pak jel i mistrovství republiky, ale to jsem nejel celé. Seriál celkem obsahoval 14 závodů, což je sedm dvoudenních podniků, z toho jsem se neúčastnil čtyř (dva dvoudenní podniky, pozn. red.). V prvním případě z důvodu kolize termínů s MS v Japonsku a v druhém případě z organizačních důvodů.

Martin MatějíčekKonkurence ve světě je ale daleko větší než u nás, souhlasíte?
Je to tak. V České republice bohužel není tato disciplína až tak populární a tím pádem nemáme tak dobré jezdce jako v jiných zemích. Mezi trialové velmoci patří Španělsko, Velká Británie, Francie a Itálie (sepsáno od nejlepšího, pozn. red.).

V čem podle vás vězí, že u nás tomu není věnována taková pozornost? Vždyť je radost se dívat na to, co vše se dá s motocyklem udělat při zdolávání překážek.
To je otázka, na kterou vám pravděpodobně nejsem schopen odpovědět. Asi proto, že každá země má své sympatie v určitých odvětvích sportu. U nás je to fotbal, hokej a možná cyklistika. Největší problém je pravděpodobně v tom, že k trialu potřebujete nemalé finanční zázemí plus prostory k tréninku a dále bezesporu talent a píli. Dát všechno tohle dohromady je poměrně složité.

Kde vy vlastně trénujete, když jste doma?
Mám navezené nějaké překážky v areálu bývalé pískovny v Dolní Čermné. Tam jsem vyrůstal. Teď se tam už skoro nevyskytuji, protože překážky jsou moc malé a neposkytují kvalitní trénink. Dále tu máme halu, kde trénuji přes zimu, když je venku sníh a nikde jinde se jezdit nedá. Nejkvalitnější prostory k tréninku poskytuje příroda. Bohužel ne zdejší, a tak musím za kameny jezdit jinam. Máme několik lokalit v Orlických horách, na Náchodsku, či u Litomyšle, kam jezdím každý volný víkend, případně i v týdnu.

Doplňují vás při tréninku další jezdci, vaši kamarádi, nebo si vystačíte sám?
Vždy je nejlepší trénovat s někým, než sám. O víkendu většinou trénuji s ostatními top trialisty v ČR, ale v týdnu mi obvykle nezbyde nic jiného, než dřít sám.

Radíte si mezi sebou?
Ano. Poměrně často trénuji s Martinem Křoustkem, který je už několikanásobný mistr republiky. Vždy, když nemůžu něco zdolat, poradí mi a hned to jde lépe.

Parťák na pravém místě.
Ano (usmívá se). Jinak trial není vždy jen o tvrdém tréninku. Je také potřeba se někdy jen tak povozit, vymýšlet různé blbosti s kamarády a ježdění si užívat. Takový čas nastává zpravidla na podzim po sezoně.

Neříkejte, že v sezoně na to není čas.
Něco by se určitě našlo, ale času mnoho opravdu není. Víceméně pořád jen přemísťování se ze závodu na závod.

Jste mladý, ale podle dosažených výsledků velmi nadějný a perspektivní jezdec. Jaké výsledky, či úspěchy řadíte mezi největší?
Asi mé letošní celkové sedmé místo na mistrovství světa. Dále pak vítězství na trialu národů v roce 2012 a dva tituly juniorského mistra republiky.

Jednotlivé kategorie od mladých až po seniory se setkávají na každém závodě. Je tedy možnost obkoukat styly jízdy od těch nejlepších na světě, nebo se soustředíte sám na sebe?
Letos jsem jel kategorii Youth (16-21let, 125 ccm, pozn. red.), která je „nejlehčí". Dále tam jsou kategorie Junior (18-23 bez omezení kubatury) a World Pro (hlavní kategorie). Kategorie Youth na každém závodě v mistrovství světa startuje jako první, tudíž jsem pravidelně celé druhé kolo jen po boku s nejlepšími jezdci z kategorie World Pro a měl jsem možnost je sledovat.

Inspirujete se?
Je to zajímavá podívaná. Nicméně není to tak, že bych se na ně podíval, a pak vše dokázal projet jako oni (usmívá se).

To ovšem nemusí dlouho trvat?
(Směje se). To se nechám překvapit.

Třeba hned v další sezoně?
Příští rok se chystám jet hlavní kategorii na mistrovství Evropy a juniory na mistrovství světa. Trať je o zub těžší a soupeři o mnoho lepší, takže si na příští rok nedávám žádné cíle. Bude to možná občas i trochu boj o přežití.

Naberete další zkušenosti, které se budou v budoucnu hodit.
Určitě ano, zkušeností není nikdy dost. Příští rok bude tedy spíš takový rozkoukávací, ale moc se těším!