Játra, kámen, rána… Teď mám druhé Vánoce, vypráví hrdina z Dakaru Michek

Navzdory tomu motocyklista týmu Orion - Moto Racing Group prokázal neskutečně bojovné srdce. V lítých bitvách zvládl dojet desátý a po 23 letech vyrovnat nejlepší české umístění motocyklisty. To teď drží společně se Stanislavem Zlochem.

„Užívám si to. Moc mě těší, že jsme se zapsali do historie. Pro náš motorkářský národ to myslím byla veliká událost. Tenhle sport miluju, motorky jsou moje srdeční záležitost. Jsem rád, že jsem dosáhl na historické umístění a na Dakaru byla vidět česká vlajka hodně vysoko. Budu se snažit ji tam udržet,“ vyprávěl dvaatřicetiletý jezdec po návratu ze Saúdské Arábie.

Martin Macík po čtvrtém místě na Dakaru: Za rok se chceme porvat o výhru

Motocyklisté se na Rallye Dakar otloukají léta, vy jste se dostal do desítky při druhé účasti. Jak si to vysvětlujete?
Každý úspěch se skládá z určité mozaiky. Patří do ní tvrdá dřina. Moje i týmová, ale na výsledku mají nezanedbatelný podíl i fanoušci. Bez nich bychom do toho nešli s takovým nadšením. Pomáhá mi, když mi píšou na sociální sítě. Před poslední etapou jsem cítil, jak za mnou stojí. Fanouškům se snažím adrenalin vracet. Tyhle krásné momenty mě ženou dopředu. Je to nádherný. (úsměv)

Když se ohlédneme za dvěma dakarskými týdny, můžete vybrat nějaký kritický okamžik?
Krizový moment přišel ve čtvrté etapě. Bylo to ve chvíli, kdy jsem to absolutně nečekal. Mrkl jsem na roadbook, ale když jsem zvedl oči, uviděl jsem před sebou velký kámen. Nešlo se mu vyhnout. V rychlosti 120 km/h přišla obrovská rána. Náraz mě katapultoval a letěl jsem asi třicet metrů, ale absolutním zázrakem jsem to ustál. Dopadl jsem na kola, ale odnesla to motorka. Posledních sto kilometrů jsem jel bez zadní brzdy. Nebyla to dobrá chvilka, zůstane mi v hlavě. Po haváriích tam řada jezdců skončila v nemocnici.

Jak jste prožíval okamžiky v cíli poslední etapy, kdy jste byl klasifikován desátý, pak jste figuroval na devátém místě a nakonec jste se kvůli chybě ocitl zpátky na desáté pozici?
Mezi mnou a Rakušanem Matthiasem Walknerem, což je můj soupeř z mistrovství světa MX3, to pěkně lítalo. Na trati jsme si nedarovali ani metr. V cíli mi pogratuloval, ale po chvíli jsem se dozvěděl, že jsem před ním o tři minuty devátý. Až když jsem dojel po 260 kilometrech do bivaku, mi komisaři sdělili, že jsem neprojel jeden kontrolní bod. Minul jsem ho o 110 metrů a dostal dvacetiminutovou penalizaci. Neberu to jako křivdu, tohle k Dakaru patří. Taková jsou pravidla a musí se dodržovat.

Paradoxně jste však dostal medaili za deváté místo, chtěl ji po vás Walkner zpátky?
Medaile jsme dostávali už po projetí měřeného úseku, kde byla cílová rampa. Tam se ještě o penalizaci nevědělo. S Matthiasem se známe dlouho a jsme kamarádi. Medaile jsme si nakonec vyměnili, popřáli si a řekli, že si to na dalším Dakaru zase rozdáme.

Jak hodnotíte svoje vystoupení v souvislosti s kolapsem jater, který vás postihl loni v létě při motokrosu v Dalečíně a byl jste v ohrožení života?
Dodnes nikdo pořádně neví, z čeho to vzniklo. Je to vzácný symptom. Může se to stát komukoli, kdo třeba ráno odejde do práce. Bojoval jsem s tím a s pomocí lékařů se to podařilo zlomit.

Buggyra slavila „beduína“. Macháček dokázal vyhrát ve dvou disciplínách

Bylo těžké vracet se po těžkém onemocnění?
Překážky se mají překonávat. Možná mi pomohlo, že chci žít pro lidi kolem se, a že jsem se chtěl vrátit na motorku a na Dakar. Věřil jsem tomu, i když mě někteří lidé varovali, že takovou zátěž nemusím vydržet.

Co říkali lékaři, že se chcete vrátit k závodění?
Po propuštění z nemocnice jsem jezdil každé dva týdny do IKEMu na odběry krve a jaterní testy. Postupně se stav zlepšoval. Mohl jsem zkusit tréninkovou zátěž. Po třech měsících řekli, že výsledky odpovídají standardu a že mohu začít s přípravou. To bylo někdy v září. Do startu zbývaly tři měsíce, což je krátká doba, ale věřil jsem, že Dakar ujedu. Dokázal jsem si, že se nemá nic vzdávat.

Bylo při návratu do civilního a sportovního života potřeba dodržovat dietu?
Ze začátku jsem musel zapomenout na takové prasárny, jako jsou smažené sýry. Toho jsem se na podzim prakticky úplně vzdal. Teď se život vrací do normálu. Určitě budu opatrný, ale občas si něco dám. (úsměv)

Aby toho nebylo málo, v prosinci jste musel kvůli manželčinu pozitivnímu testu na covid-19 do karantény…
Abych mohl odcestovat do Saúdské Arábie, musel jsem být negativní. Musel jsem se od ženy izolovat, což se překrývalo se svátky. Nešlo to jinak vyřešit, ale chtěl být rodině nablízku, a tak jsem před naším domem zaparkoval karavan. V něm jsem pobýval až do odletu na Dakar.

Takové Vánoce jste jistě nezažil…
Nebylo to příjemné, ale v karavanu trávím během roku spoustu času. Mám tam všechno, na co si vzpomenu. Žena mi na Štědrý večer přinesla před dveře kousek řízku a bramborový salát. Akorát jsem jí a jednoročnímu synkovi mohl zamávat skrz okénko… Ale po návratu jsme si to vynahradili. Udělali jsme si lednové Vánoce. Bylo to všechno sakumprásk včetně stromečku, dárků i sváteční atmosféry. (úsměv)

Podmol se dostal do cíle díky Krejčímu. S medailí půjde za tátou na hřbitov

Na Dakaru jste proháněl motocyklové hvězdy z továrních týmů. Nezaregistroval jste od nich zájem o svou osobu?
Myslím, že je na to ještě brzo. Možná tak za měsíc se začnou řešit věci na další sezonu. Samozřejmě bych se nebránil, kdybych mohl vyzkoušet špičkovou motorku.