Roman Ondráček, hráč hokejbalového Letohradu, vyloučil, že hokejbal hrají pouze ti, co neumí bruslit.

Romane, vy pocházíte z Louky u Litvínova, to je od Letohradu docela daleko. Jak jste se dostal do letohradského hokejbalu?

Hrál jsem za Mladou Boleslav, tam ale hokejbal skončil. Práva na soutěž přešla sem do Letohradu a společně se spoluhráči, se kterými jsem hrál, jsme se rozhodli, že půjdeme sem do Letohradu.

A jak jste se vůbec dostal k hokejbalu?Můžete nějak přiblížit svou dosavadní kariéru?

Dříve jsem hrál hokej, tak jako asi každý z nás. Asi v sedmnácti letech přišli kluci, kteří hráli hokejbal v Krupce, jestli si to nechci zkusit s nimi. Souhlasil jsem a vydržel jsem u toho už asi 14 let. Potom následoval Proboštov, kde jsme postoupili do extraligy. Zde jsem však vydržel jen osmnáct utkání a hned zamířil v té době do jednoho z nejlepších klubů v republice, do TJ Kovo Praha, kde jsem během tří let získal stříbrnou medaili a hlavně v roce 1999 svůj první mistrovský titul. Pak následoval přestup do Mladé Boleslavi, odkud mám dva tituly.

Co se vám vybaví, když řeknu nejhorší a nejhezčí hokejbalový zážitek?

Zážitků je hodně, ať už jsou to sportovní výsledky, nebo akce spojené s lidmi, se kterými jsem hrál. A musím říct, že jsem měl vždy čest hrát s vynikajícími hráči, ať to byl Petr Vorel v Kovu, Jan Hůlka v Kertu a především Pavel Kormunda v Boleslavi a zde v Letohradě. To je vůbec nejlepší hráč, kterého jsem vedle sebe měl a s kterým jsem doposud strávil pět let v jedné formaci. A nejhorší zážitek – to se těžko říká, protože to současně byl i můj vrchol dosavadní kariéry. Asi porážky s Kanadou na MS.

Letos v létě jste se spolu s dalšími třemi spoluhráči z Letohradu zúčastnil MS v německém Ratingenu, kde jste skončili druzí. Jaký máte z tohoto MS pocit?

Pořád stejný, jaký byl bezprostředně po finále. Na jednu stranu zklamání z toho, že jsme po dlouhé době byli jen krůček od toho porazit Kanadu ve finále. Odehráli jsme ale výborné utkání, bohužel jsme nedokázali dát branky. Na druhou stranu stříbrná medaile je stříbrná medaile. A také musím dodat, že bylo ctí být v tomto mužstvu, které fungovalo po všech stránkách výborně a určitě by si zasloužilo finále vyhrát.

Kromě Letohradu hrajete i za pražské Kovo. A co další zájmy? Co děláte ve svém volném čase?

Kovu se snažím pomoci v době, kdy se nehraje extraliga, současně zde po návratu z Boleslavi do Prahy trénuji, takže to bylo celkem logické vyústění situace. Jinak většinu času mi zabere práce a samozřejmě hokejbal. Ve volném čase se věnuji sportu.

Vraťme se ale zpátky do Letohradu. Co vy versus „prokletí Letohradu“ – SK Sudoměřice?

Já to neberu jako prokletí, je to sport. Hráli jsme s nimi v play-off třikrát, třikrát nás vyřadili. Před třemi lety byl Letohrad v extralize poprvé a asi jsme neměli moc šancí na vítězství. Předloňskou sezonu jsme byli lepší, série se odehrála na nejvyšší možný počet utkání. Nepostoupil lepší soupeř, ale ten, který měl více štěstí. A loňskou sezonu, vlastně letos na jaře, jsme si to prohráli sami v prvních dvou utkáních v Sudoměřicích.

A jaké je vaše největší přání v nynější sezoně?

Už nám není dvacet a těch možností něco vyhrát už tolik nebude, a proto bych chtěl ještě jednou zažít pocit z vítězství v celé soutěži. Tohle je asi poslední rok, kdy tu budeme v nejsilnější možné sestavě, s hráči z Boleslavi. A tak si myslím, že to je pro nás poslední šance se dostat k titulu.

Roman Ondráček – věk: 30 let – útočník s číslem 23 – hokejbal hraje už 14 let, za Letohrad už čtvrtý rok a třetí sezonu působí jako kapitán letohradského týmu – reprezentační kariéra: 2001 – necestující náhradník MS v Torontu 2003 – MS Švýcarsko 2. místo (finále ČR x Kanada) 2007 – MS Německo 2. místo