Ke jménu jednoho z nejlepších hokejových brankářů světa najde zdatný internetový vyhledávač za tři vteřiny čtvrt milionu odkazů. Jen výjimečně nejsou o zápasech, tréninku, přestupech, zraněních a kondici.

Dominiku Haškovi je právě dnes pětačtyřicet. Alespoň při této příležitosti jsme se ho pokusili takříkajíc odlákat z ledu. Ptát se ho na jeho soukromí, rodinu, pocity, které provázejí jeho úspěchy a prohry… Poodhalit životní know–how sportovce, který je patrně nejstarším profesionálním hráčem na světovém hokejovém ledě. Popravdě – nebylo to úplně jednoduché. Dominik Hašek skutečně žije především hokejem.

Slavíte narozeniny v den, který podle astrologie patří do znamení Vodnáře. Věříte horoskopům?
Ani ne.

Přesto – o Vodnářích se říká, že jediné zákony, které uznávají, jsou ty, které si sami vymysleli. Přátelství si cení víc než lásky. A zapomenou prý nakrmit vlastní děti, zatímco řeší hladomor v Africe. Poznáváte se?
Tohle jsem nikdy neslyšel a moc se mi to nezdá. Nejsem založením sólista. Jsem týmový hráč. Hokej je týmový sport a je to také jedna z věcí, které na něm mám rád. Ze všech zápasů si pamatuju situaci na ledě i společnou radost, kterou jsme pak zažili s klukama v šatně. Tohle přece nejde sólo.

V poslední době novináři často řeší váš věk, používají výrazy jako „příliš starý“, „má na to ještě?“ a podobně. Nejsem hokejista, ale je mi tolik co vám. Upřímně stojím o odpověď na otázku, jak to snášíte.
Nejsou to jen novináři, kdo řeší můj věk. Spousta lidí má pocit, že v pětačtyřiceti mám být někde jinde. Popravdě – nezabývám se tím. Pro mě je důležité, jak se cítím, v jaké jsem kondici, jaké mám výsledky. To je rozhodující.

Tuhle nezávislost na názorech druhých vám dala zkušenost, nebo ji máte v sobě?
Ne, to jste mě špatně pochopila. Je pro mě důležité, co si myslí trenér, doktor, moje rodina, moji nejbližší. S nimi se radím, vyslechnu je a pak se rozhodnu. Všechno ostatní, včetně těch novinových článků a podobně, pro mě nemá zásadní váhu.

Přesto – hrajete hokej od svých šesti let. Víte, jaké to bylo ve dvaceti, ve třiceti. V čem je to jiné dnes, kdy jste na ledě skutečně veteránem?
Když je člověk mladý, všechno je jednodušší. Dnes je pro mě hodně důležitá životospráva, poctivý trénink, rehabilitace, rozcvičování před zápasem. Ve dvaceti bez toho člověk leccos uválčí, dnes musím mít disciplínu.

Takže žádné pivo večer s kamarády.
Tak to si samozřejmě dám, proč ne.

Hrajete hokej od šesti let – skoro celý život. Co jste mu musel obětovat, abyste se dostal na seznam nejúspěšnějších hráčů světa?
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Hraju hokej proto, že mě baví. Hokej je pro mě opravdu především zábava. Byly roky, kdy mě nebavil – a taky jsem si dal pauzu. Několikrát. Proto jsem nikdy nebyl v situaci, že bych musel řešit nějaké oběti.

Vloni v létě uplynulo dvacet let od vaší svatby s paní Alenou. Oslavili jste výročí?
Moc ne. Narozeniny, svátky a výročí, které jsou v hokejové sezoně, prostě nějak neslavíme, není čas. Snažíme se to dohonit vždycky v létě, o prázdninách.

Našla jsem na internetu čerstvý rozhovor s vaší manželkou. Mluvila s obdivem o vaší vůli a disciplíně. Taky o vaší společné cestě, o dětech, o životě v Americe, o svých vlastních sportovních a podnikatelských aktivitách. Měla jsem z toho čtení nakonec dojem, že žije váš život.
Můj život… Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Stěhovali jsme se během našeho manželství mnohokrát, postupem času i s dětmi. Nikdy jsem nepřišel domů s novou nabídkou jako s hotovou věcí. Radili jsme se, probírali okolnosti… Pravda je, že moje žena mě vždycky velmi podporovala, starala se o rodinu a zázemí, ať jsme byli kdekoliv. Přizpůsobila se bez nějakých problémů – a navíc si našla i prostor pro vlastní aktivity. Dnes můžu říci, že mám fungující rodinu, zázemí – a vůbec si nedovedu odpovědět na otázku, kde bych bez své rodiny byl.

Vrátil jste se nedávno z Ameriky a většinu svého času trávíte v Pardubicích, u svého klubu. Spousta lidí si myslí, že tady se svojí rodinou žijete. A z vás je přitom Pražák.
Bydlíme v Praze především kvůli dceři, která tam studuje šestileté anglické gymnázium. Dominice je čtrnáct, narodila se v Americe a prožila tam většinu svého života, anglická škola byla přirozenou volbou. Z Prahy do Pardubic to po dálnici není daleko, jsem tady za hodinu a čtvrt.

Máte ještě devatenáctiletého syna Michala…
Toho jsme nechali v Americe. Studuje v Michiganu na univerzitě byznys a je velmi samostatný.

Z toho, co jsem četla o vašich dětech, nemám pocit, že by se některé z nich intenzivně věnovalo sportu – o vaší dceři se říká, že má krásný hlas a dobře zpívá, syn si vybral také svůj svět. Není vám to líto?
Obě děti sportovaly odmalička. Dominika hraje volejbal, ale nemyslím, že by se tomu někdy věnovala profesionálně. Michal hrál jako malý hokej. Přiznám se, že v jeho případě jsem to pár let intenzivně prožíval, vstával s ním brzy ráno na tréninky, radil mu. Ani u něj to nepřerostlo v nějakou osudovou záležitost. Mně to není líto, takhle o tom nepřemýšlím. Obě děti se věnují tomu, co je baví.

Máte pocit, že jste je kvůli hokeji neošidil o čas, který v dětství potřebovaly prožít s vámi?
To je otázka spíš pro ně. Pokud jde o mě – neošidil. Kvůli hokeji jsem byl z domu vždycky pár dnů, maximálně týden, v létě zase naopak mám dlouhé prázdniny, kdy jsme všichni spolu.

Mluvit o penězích je příliš osobní, nicméně – vaše děti v tomto ohledu vyrostly ve velmi nadstandardních podmínkách. Znají hodnotu peněz, které díky vám měly a mají k dispozici?
Vždycky jsme se v rodině snažili o řád – i pokud jde o peníze. Nejsou pro nás to nejdůležitější. Investovali jsme a investujeme do vzdělání, do společných zážitků, dovolených, věcí, které nám zpříjemňují a naplňují společný život. A občas samozřejmě řešíme excesy. Pokud stojíte o konkrétní příklady – Dominika nám nedávno předložila měsíční účet za svůj mobilní telefon, který znatelně překročil účet můj. Řekl jsem jí, že nic takového nepřichází v úvahu. Zaplatila část ze svého. A Michal: když jsme opouštěli Ameriku, věděli jsme, že musí mít auto, aby mohl dojíždět do školy. Nechtěl. Nakonec jsme mu ho z praktických důvodů nějak vnutili… Každý z nich je jiný, jako rodič se jim prostě snažím dát to nejlepší.

Dominik Hašek

Narozen: 29. ledna 1965 v Pardubicích

Rodina: manželka Alena, syn Michal, dcera Dominika.

Profese: hokejový brankář

Výška: 185 cm. Váha: 76 kg.

Hráčská kariéra: Tesla Pardubice (1981–89, 1994), Dukla Jihlava (1989–90), Indianapolis Ice/AHL (1990–91), Chicago Blackhawks (1990–92), Buffalo Sabres (1992–01), Detroit Red Wings (2001–02, 2003–04, 2006–08), Ottawa Senators (2005–06), HC Eaton Pardubice (2009 – ?).

Největší úspěchy – olympijské hry: účastník čtyř OH (1988, 1998, 2002, 2006), 1x zlato v Naganu 1998, 1x bronz v Turíně 2006.
Mistrovství světa: účastník pěti šampionátů, 1x stříbro (1983), 3x bronz (1987, 1989, 1990), 3x zařazen do all star týmu MS, 2x nejlepší brankář MS.

NHL: 2x vítěz Stanley Cupu (2002, 2008 s Detroitem), 2x získal Hart Memorial Trophy (cena pro nejlepšího hráče NHL 1997, 1998), 6x získal Vezina Trophy (cena pro nejlepšího brankáře NHL 1994, 1995, 1997, 1998, 1999 a 2001)), odchytal 735 zápasů, 389 výher, 81 čistých kont, ve Stanley Cupu 119 zápasů, 65 výher, 14 čistých kont. Poslední zápas v NHL odchytal ve 43 letech a 78 dnech.
Letošní sezona: odchytal 26 zápasů (1516 minut), na jeho branku šlo 743 střel, 62x inkasoval, jeho průměr je 2.45 branky na zápas, úspěšnost zásahů má 91.66%, vychytanou nulu zatím nemá, připsal si jednu asistenci.