To je i případ TOMÁŠE FRIMLA, jemuž neřekne nikdo jinak než „Půca".
Dlouholetý tahoun extraligového Letohradu se objevil i v jiných týmech, ve kterých zanechal velký dojem. Celá hokejbalová veřejnost si jistě okamžitě vybaví tohoto energického beka v akci, jenž dokáže navodit v kabině tu správnou pohodovou atmosféru, ale i tak potřebné bojovné naladění.
Mezi jeho hlavní přednosti patřila nezdolná fyzická připravenost, bez které by se snad ani nikdy neodvážil naskočit na hokejbalové kolbiště, kde s chutí rozdával radost svým spoluhráčům přesnými a promyšlenými pasy, či se činil v zadních liniích a ničil soupeřovy útoky jako na běžícím páse. Ani kvalitní práce s holí mu nedělala problémy.
Avšak Tomáš Friml byl na sebe vždy nesmírně přísný a často si sypal popel na hlavu za mnoho neproměněných šancí, do kterých se nejčastěji dostával bleskovým zrychlením od modré čáry mezi kruhy útočného pásma.
Jeho zapálení přímo na hrací ploše už nikdy neuvidíme, ale jméno tohoto poctivého dříče z Letohradu z hokejbalové mapy jen tak nevymizí, na to vezměte jed!

Na podzim jste stihl odehrát dvanáct zápasů, ale na začátku jara přišlo ohlášení konce hráčské kariéry. Co vás k tomu ve třiceti letech vedlo?
Ke konci hráčské kariéry mě vedly zdravotní důvody. Za posledních pět sezon jsem byl dost často zraněn. Letos jsem si první zápas zlomil palec na ruce, do toho začaly problémy se zády, které se vlekly zhruba čtyři měsíce. Po návštěvách několika lékařů mi bylo doporučeno neběhat na tvrdém povrchu, že by se mé problémy mohly zhoršovat. Když bolesti přestaly, zkusil jsem jít běhat, ale zase se mi vrátily, až mě to limitovalo i v práci.

Bylo těžké opustit mateřský klub Letohrad v tak těžké situaci, ve které se momentálně nachází?
Ano, bylo to hodně těžké, rozmýšlel jsem to dlouho, ale ve stavu, v jakém jsem, bych pro tým nebyl platným hráčem. Hokejbal v Letohradu jsem hrál od čtrnácti let, obětoval jsem mu spoustu svého volného času, byl pro mě vždy na prvním místě, a proto to pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, co jsem kdy musel udělat. Ale zdraví je jen jedno!

Na co se chcete nyní ve svém životě nejvíce zaměřit?
Teď se chci určitě nejvíce věnovat své práci a taky si trošku uspořádat osobní život.

S hokejbalem ale nehodláte skončit, že? Bude vaše jméno v budoucnu spjato stále s letohradským týmem? Jak byste se chtěl v tomto krásném sportu angažovat?
Do budoucna bych chtěl pomalu začít trénovat. Uvidíme, jak se domluvíme v klubu.

Kterého úspěchu si ve své kariéře nejvíce považujete?
Jednoznačně titulu juniorského mistra světa ve Švýcarsku v roce 2002 a také vítězství na Europa Cupu ve slovenském Martině s Letohradem.

Na který hokejbalový moment, ať už v zápase, či v zákulisí, nikdy nezapomenete?
Nikdy nezapomenu na to, když jsme hráli v Plzni a musela mě odvážet sanitka ze hřiště a pak jsem strávil čtyři dny v nemocnici. Ale abych přešel k něčemu pozitivnímu, tak určitě nezapomenu na první sezonu v extralize, kde se sešla výborná parta kluků, se kterými byla radost hrát. I mimo hřiště se z nás stali dobří přátelé.

Co byste vzkázal všem, nyní již bývalým, spoluhráčům a nově začínajícím nadějím?
Klukům bych chtěl vzkázat, aby jim dobře rozjetá bodová série vydržela co nejdéle, aby se vyhnuli baráži a udrželi extraligu v Letohradu. Začínajícím nadějím bych vzkázal, aby na sobě makaly a trénovaly s chutí a naplno. A ať se všem daří a vyhýbají se jim zranění!

Filip Červinka