Na nedávném etapovém závodě SachsenTour startoval s pěti týmy série ProTour a stal se nejlepším českým jezdcem závodu. Se svým dvaatřicátým místem lanškrounský cyklista TOMÁŠ BUCHÁČEK, hájící barvy královehradecké stáje PSK Whirlpool-Author, příliš spokojený nebyl. Přesto se rozhodl podívat nejen na svůj výkon, ale i otevřeně popsat etapu, závod a působení v první sezóně mezi profesionálními kontinentálními týmy.


Jak z vašeho pohledu vypadal závod, kde startovala i pětice týmů ProTour?
Byl hodně těžký. Taktika je přitom jednoduchá. Vždy tam je tým, který chce závod ovládat. Týmy série ProTour jsou na to přímo stavěné a my se jen musíme přizpůsobit. Jedeme to, co jedou oni.

Závodění v týmu, který letos poprvé vstoupil mezi profesionální stáje, je asi odlišné…
Je to možná trochu zkreslené, ale zdálo se mi to strašně těžké. Člověk vlastně pořád čeká na závěr. Přitom to jsou nějaké tři, čtyři hodiny, kdy se právě ke konci jede neuvěřitelné tempo. Buď se pole rozdělí, nebo do cíle přijede pohromadě a vyhrávají sprinteři.

Průběh etapy se také liší od toho, na co jste byl zvyklý?
Ten bývá podobný. Hodně rychle se jede prvních dvacet, třicet kilometrů, kdy se snaží ujet některý z těch horších týmů. Závodí se tedy zhruba prvních čtyřicet minut a jede se doslova pekelné tempo.

Mají uprchlíci šanci na úspěch?
Z hlavního pole se podaří ujet dvěma, třem, čtyřem lidem a balík si najednou úplně sedne. Prakticky se jen peloton transportuje na závěr. Do kopce se nejede, letí se po rovinách a z kopce. Odjetá skupina se pak víceméně vrátí sama, protože etapa je tak dlouhá a náročná, že proti síle hlavního pole lidé jedoucí, ve dvou ve třech či čtyřech nemají šanci. To se projeví v závěru a jak se načítají kilometry. Jeli jsme etapu dvě stě čtyřicet kilometrů a ke konci, kdy se rozjede to neuvěřitelné tempo, vlastně platí heslo „zachraň se, kdo můžeš“. Takhle to spíš platí pro nás. Pro ty lepší týmy série ProTour je to vzájemný souboj. Kdo je lepší, vyhraje.

Jste se svým výkonem na celé SachsenTour spokojený?
Povedla se mi třetí etapa, kdy jsem přijel ve spurtu balíku patnáctý. Určitě trochu lépe mohla dopadnout časovka. Rovinaté etapy jsou ale pro specialisty sprintery, kterým se tam nechci motat. Nejsem tak silný v kramflecích, abych se s někým loktoval o pozici. To je pro opravdové specialisty.

Jaký jste tedy vy sám jezdec?
Jsem takový tempař, vrchař. Když je zvlněný terén, tak mi to jde. Pokud odjede nějaká větší skupina, je to pro mě výhoda, mohu jet, co potřebuji, zatímco v balíku se vlastně jen vezu a snažím se pomoci našemu sprinterovi. Má práce končí maximálně kilometr do cíle.

Cyklistika mezi mladými sportovci příliš nefrčí, jak jste se k ní dostal?
S kolem jsem začal doma v Lanškrouně v cyklistickém oddíle jako žáček v náborových závodech. Když jsem si kolo začal pořádně osahávat, bylo deset let. Do toho jsem dělal i jiné sporty, hrál jsem například hokej. Zlomilo se to v nějakých patnácti, kdy jsem se dostal do centra talentované mládeže, které s přestávkami funguje dodnes a vede ho můj otec. V něm jsem absolvoval kategorii kadetů a juniorů. První rok v mužích jsem se dostal do Hradce.

Byl znát rozdíl mezi cyklistikou v mužích a juniorech?
To určitě. Kvůli základní vojenské službě jsem druhý rok v mužích už absolvoval v Dukle Brno a následně se vrátil znovu do Hradce. Pak jsem zkusil být dva roky v Itálii. To byla dobrá škola. Člověk se staral sám o sebe v cizím prostředí, naučil se řeč. Byl jsem sice v amatérském týmu, ale v Itálii jsou amatéři skoro jako profíci.

Kolik vás v týmu bylo?
V týmu nás bylo patnáct, čtyři cizinci a zbytek Italové. Jezdili jsme regionální závody v provincii Benevento. Tam se ale každý víkend na startu sešlo dvě stě lidí. Na české poměry něco neuvěřitelného. Člověk si to musel odtahat a vyzkoušet si, jak to vypadá. Ještě než jsem se vrátil do Hradce, kde jsem začínal, tři sezóny jsem jezdil v týmu Joko.

Dá se tedy nyní označit stáj PSK Whirlpool-Author jako nejvyšší meta?
To určitě. Hlavně díky tomu, že jsme se letos posunuli do druhé nejvyšší kategorie UCI. Takhle vysoko jsem nikdy nebyl. Občas jsem se sice na start postavil s některými lidmi z ProTour, ale co jezdíme teď, je pro mě prostě top.

Jaký byl váš letošní vstup mezi profesionální kontinentální týmy?
Vstupem mezi druhodivizní týmy se rázem změnilo úplně všechno a opravdu jsem si někdy připadal jako žáček, který na kole teprve začíná. Úplně jiný je průběh závodu, styl závodění, jak závod jednotlivé týmy ovládají, že tu jsou lidé už přímo určení pro roviny a kopce. Všechno to bylo a stále vlastně pořád je pro nás nové, ale snažíme se nějak zorientovat a vydobýt si svůj vlastní prostor na slunci. I když je to hodně těžké a ještě bude chvíli trvat, než se nám podaří do toho kolotoče naplno vstoupit, než se to naučíme.

Líbí se vám myšlenka týmu získat divokou kartu a zkusit si závody ProTour?
To je určitě perfektní. Jen se trochu obávám, aby to nebylo předčasné. Na to tu zatím ještě nemáme připravené lidi. Nejprve si to musíme osahat a hlavně se poučit z těch všech chyb, které jsme udělali.

(pát)