Ve Studénce na Novojičínsku v pátek 8. srpna 2008 kolem 10.30 narazil rychlík EuroCity do spadlého mostu rozestavěného nadjezdu. Na místě podle oficiálních údajů zemřelo sedm lidí, 67 osob utrpělo zranění, z toho 13 cestujících bylo zraněno těžce.

„Jela jsem z lázní. Těch vagonu bylo deset, seděla jsem ve druhém vagonu a četla si. Pak přišlo několik prudkých ran. Nejdříve mi to připadalo jako brzdění. Rány přicházely ze všech stran. Popadali jsme my, cestující, popadala zavazadla. Bylo to velmi intenzivní a myslela jsem si, že to nikdy neskončí,“ líčí náraz vlaku do mostu Naděžda Tomčíková. První vagon se rozlomil, další do sebe narážely.

„Po obrovském hluku a rámusu bylo najednou ticho, to trvalo jen pár sekund, najednou jsem slyšela ze zadního vagonu křik a pláč, byly tam i děti. Někdo křičel, že tam hoří.“

Paní Tomčíková se ocitla v samém ohnisku zkázy. „Ten pohled byl opravdu zdrcující, vlak byl bez lokomotivy, první vagon rozpůlený, prázdné kolejiště, okny jsme podávali ven děti, všude plno krve. Na zemi bylo spadlé trolejové vedení. Měli jsme všichni strach, aby nás to nezabilo.“

V místě nehody byla jedinou zdravotnicí. Pustila se do ošetřování zraněných. Po ruce však neměla ani jeden obvaz. „Blesklo mi hlavou, že mám v kufru ručník i prostěradlo.“ První raněný, který ležel pod zlomeným vlakem, měl tepenné krvácení.

Raněných přibývalo. Byla to hlavně poranění hlavy, krvácení, tržné rány v obličeji, střepy v předloktí. „Přišel za mnou strojvedoucí, chtěla jsem po něm lékárničku. Teď si uvědomuji, že jsem ho posílala zpět do míst, kam se už nechtěl vrátit. Po chvíli přišel a řekl mi, že lékárnička byla rozdrcena ve vagonu. Posílala jsem muže, aby se podívali zpátky do vagonu a hledali další cestující. Vybavuji si ten výraz v obličeji jednoho muže, na který nikdy nezapomenu. Řekl mi, že tam je žena zcela zmáčknutá. Už jsem ho nikam neposílala. Pak už jsem nad hlavou uslyšela vrtulník a viděla přijíždět záchranářské vozy. První k nám dorazili hasiči.“

Lékaři letecké záchranné služby si od Naděždy Tomčíkové převzali raněné, které stačila před jejich příjezdem roztřídit a poskytnout jim první základní a neodkladnou pomoc.

Úzkost a strach přepadává zdravotnici ještě dnes. Vyděsí ji i sebemenší rána. Ani po čtyřech týdnech od nehody, nedokázala přejít sama silnici. To, že přežila havárii u Studénky, si uvědomila až po dvou týdnech od tragédie. Nejbezpečněji se cítí s rodinou a jí děkuje za velkou podporu. „Moje babička mi říká, že mě Pan Bůh má rád a chtěl, abych těm lidem pomohla,“ dodává Naděžda Tomčíková.