Jan Pokorný
Slušně sednout si přála i čtenářka Orlického deníku   paní Bohumila Kovářová, když v polovině července upozorňovala na skutečnost, že z autobusového nádraží v Ústí jako mávnutím kouzelného proutku zmizely lavičky. Nedivte se penzistce z Řetové, jezdící na rehabilitace, pakliže odmítá sezení na dlažbě. Slovy poslankyně Peckové sice odolní senioři vydrží prakticky cokoliv, ale proč jim komplikovat život už tak nelehký…
Město se rozhodlo situaci ve spolupráci s ČSAD neprodleně řešit, pročež zanedlouho kolemjdoucí zaregistrovali v prostoru nádraží šestici nových laviček. Mezi nimi i já, doprovázeje toho času své děvče na autobus. Podivovali jsme se pouze svéráznému designu nových exemplářů: čtyři z nich byly prosté lavice bez opěradla, dvě sice s masivním oporou zad, zato však bez sedáku. Celou věc tehdy odbyli konstatováním, že sedáky co nevidět přicestují a prosbě nejen starších cestujících bude učiněno zadost. Jenže…
V našem administrativně-legislativním kreténistánu se opět cosi zadrhlo, a tak i za polovinou září vítají občany na cestách úsměvné železné konstrukce. V sobotu 15. září dopoledne seznávám praktickým pokusem, že z lavice bez sedáku mne po pár minutách nesnesitelně bolí p.del do té míry, že bych své dvě půlky, překrojené nyní na čtvrtky, mohl s úspěchem nabídnout v nedaleké prodejně Vodňanské kuře. Jak si asi takové posezeníčko vychutnává osoba důchodového věku?
Táži se proto hlasem zvídavým, bude-li v tomto ohledu učiněna náprava? Jedná se jen o typický šlendrián, uhodila ekonomická krize do té míry, že nejsou peníze na tři dřevěná prkna… nebo zasejc nepřicestovala nějaká ta evropská dotace?
S vírou v lepší zítřky
JAN POKORNÝ