DANIEL DOSTRAŠIL, správce sboru jednoty bratrské, Ústí n. O.:
Žil jsem s rodiči v zahraničí (severní Afrika), takže jsme listopadové dění roku 1989 vnímali jen optikou francouzských reportérů, kteří se ale soustředili hlavně na Německo a na Rumunsko. O dění doma jsme se dozvídali ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Jako čtrnáctiletý jsem změny vnímal hlavně jako otevřené hranice, svobodné volby a nové tváře mezi písničkáři a politiky.

HANA CHVÁTILOVÁ, ředitelka ZUŠ P. Ebena, Žamberk:
Pátek 17. listopadu 1989, studený a větrem promrzlý Hradec Králové a hřejivé odpolední představení v divadle Drak, které jsme si vychutnali se žáky literárně dramatického oboru. To byla předehra. Návrat domů a v podivně zešeřelém domě setkání s manželem a dcerou, kteří s úděsem poslouchali Hlas Ameriky a tím nastartovali následující dlouho se nezastavující kolotoč nejprve obav, vzteku a pak odhodlání. A poté už bez ohledu na následky přišlo na dlouhou dobu pohlcení do organizace dění v Žamberku, které vyústilo v první svobodné volby. Ten den si pamatuji snad minutu po minutě!

FRANTIŠEK TEICHMAN, středoškolský učitel biologie, Lanškroun:
Ten den bylo skoro jasno. My čerství gymnazisté tvrdli po škole na setkání s obtloustlým brýlatým „politrukem“, který nám vysvětloval výhody svazáctví. Trapnost situace dokreslovaly naše výbuchy smíchu a jeho kapky potu stékající po brunátném obličeji. Pokud vím, nikdo nevstoupil. Byla tma, autobus nám ujel a my se po namrzlé silnici klouzali domů, aniž by kdo z nás tušil, že historická kola vývoje se dala do zběsilého pohybu i u nás v Československu.

PAVEL STRNAD, ředitel kulturního domu Na Střelnici, Králíky:
V pátek 17. 11. 1989 jsem v podvečer nasedl do autobusu a jel z Prahy, ze školy, domů za manželkou a roční dcerou. Na Albertově a na Národní třídě jsem tedy nebyl. V pondělí už jsem stál se spolužáky na Václavském náměstí a nevěřil vlastním očím i uším. Bylo to nádherné, nikdy na to nezapomenu. Svoboda pro mě osobně přišla v pravý čas, zůstal jsem na škole o rok déle a aspoň trochu se něco naučil ze skutečné ekonomie (už jsem to zase zapomněl, ale to je vedlejší). Celých třicet let jsem vděčný a šťastný, že máme svobodu a demokracii a že už nám nevládnou dosazení komunisté, ale že si je můžeme sami svobodně zvolit, když jsme někdy a někde tak hloupí … :-)

MAREK ŠNAJDAR, zdravotník a náčelník Spolku přátel vzduchoplavby, Letohrad:
Krásné. Toho dne dopoledne mi byla rukou nejpovolanější (rozuměj tou nejlepší paní třídní profesorkou) na klopu připnuta maturantská stužka. Navečer následně proběhla oslava tohoto aktu se spolužáky a s mírným (a zakázaným, tudíž tajným) požitím alkoholického nápoje. Při odjezdu nám tatínek spolužáka sdělil, že se v Praze něco semlelo. A tak mám už napořád počátek sametové revoluce spojený s pentlí s nápisem „Má štěstí, kdo je nad věcí…“ a panem Wančou…

A jaké máte vzpomínky vy? Podělte se na webu Orlického deníku nebo na Facebooku.