To, že vlivný německý list nazval Česko „nemocným mužem Evropy“, by nám mohlo být děsně jedno, jak říkají Rychlé šípy. Nanejvýš bychom Weltu mohli předhodit genderovou nekorektnost. Proč muž? Proč ne nemocná žena či lesba? Podívejme se na to však jinak: V den, kdy vyšel článek, vydal Nejvyšší kontrolní úřad zprávu, v níž kritizuje ministerstvo dopravy za to, že dálnice D 35 na trase z Hradce Králové do Olomouce se staví už… ne dvacet, ne třicet, ne čtyřicet, ale padesát let!

Pamatuji si na jednu odbornou debatu těsně po revoluci. Ekonomové a sociologové se přeli, kdy doženeme v životní úrovni Německo. Optimisté doufali, že za pět let, skeptici mluvili o dlouhých, dlouhých patnácti letech. Kdyby jim někdo tehdy řekl, že se Spolkové republice dodnes ani nepřiblížíme, považovali by ho za pomatence.

Jenže stalo se, a na to, že je země v bryndě, nepotřebujeme pohled zvenčí. Už před několika měsíci varovala Hospodářská komora, že se zdroje růstu vyčerpaly. Hospodářství je energeticky náročné, dodává malou přidanou hodnotu. Pracovníci už nejsou tak laciní jako před lety. Byrokratické ústrky, které musejí překonávat zahraniční podnikatelé, se naopak nezmenšily. Ostatně lamentaceo tom, že by Česko mělo být víc než montovnou, se ozývají léta letoucí.

Utěšovat obyvatelstvo může snad jen to, že ekonomické předpovědi se podobají předpovědím počasí. Většinou vycházejí, leč občas se to zvrtne. A zde se to může zvrtnout jen k lepšímu. Od roku 2019 se nedaří nic. Covid zahubil více než čtyřicet tisíc lidí. Opatření proti němu byla chaotická, hospodářská pomoc ještě chaotičtější. Sotva epidemie odezněla, vypukla energetická nouze. K té se přidala inflace. A chvályhodné, ale ne bezplatné úsilí postarat se o oběti ruské agrese na Ukrajině.

Nejsou to rány, jimiž žárlivý bůh drtí nejateističtější stát na světě? Odpověď je méně poetická a mystická, ovšem také méně nadějná. Bůh se podle bible vždy čas od času smiluje a dá se usmířit. Zaostalost Česka nespočívá v lidech a jejich schopnostech, spočívá v katastrofálním řízení státu, což dokládá onen příklad s dálnicí od Hradce do Olomouce. Ubohé řízení státu má dvě roviny: Slabou politickou třídu, která se vyžívá ve slovních masakrech. Není však schopna skutečně spolupracovat. Vláda a opozice jsou vždy nesmiřitelné a nemají jinou perspektivu než perspektivu křesel. Na místní úrovni je to podobné, jen doplněno o neskutečné přestupy komunálních „machrů“ z jednoho tábora do druhého.

Druhým problémem je úřednictvo. Zavalené protismyslnými vyhláškami a zákony, vychovávané ke strachu z politiků a alibismu, bez speciálního vzdělání, bez řádné motivace, zato však věčně zbytečně přetížené. Mnozí úředníci dělají ze svého pohledu pro lidi, co mohou, subjektivní slušnost, ba někdy i horlivost jsou k ničemu.

A nelepší se to a nelepší. Společnost není ochromena hospodářsky, je ochromena špatným řízením. Jednotlivci i firmy jsou schopni zvládnout skvělé, světové výkony. I nadace a dobrovolníci. Ti, kdo to mají dát dohromady a sloužit tomu, nejsou na tento úkol připraveni, dokonce ho povětšinou vůbec nechápou. A co je nejhorší? Nekazí to ze zlé vůle, ale z nedostatku schopností, energie, vzdělánía asertivity. Takže: Ať bůh zůstává s touto krajinou.