Firma ohlásila, že zaměstnancům letos přidá necelá tři procenta, která se zhruba rovnají očekávané inflaci. Jinými slovy, zaměstnanci si polepší, ale v obchodech si za svojí výplatu víc nekoupí. A to se lidem, kteří pracují pro největšího tuzemského výrobce autobusů, zdá málo. Poukazují na to, že firmě se dařilo, a tudíž by bylo spravedlivé, aby z ekonomického úspěchu měli prospěch všichni.

Vedení Iveca jejich argumentům sluchu nepopřává. Mezi odbory a zaměstnavatelem probíhá zákopová válka, každá z obou stran sporu trvá na svém. Až do minulého týdne několikaměsíčnímu konfliktu navenek nic nenasvědčovalo. Odborům však došla trpělivost a ticho, rozprostírající se nad bitevním polem kolektivního vyjednávání, přehlušily mediální kanonádou. Šéf odborářů dokonce přístup firmy přirovnal k ranému kapitalismu 19. století, kdy se podnikatelé snažili ze zaměstnanců „vyždímat co nejvíc“.

Viděno očima čísel, Iveco bylo vloni, stejně jako v několika předcházejících letech, ekonomicky úspěšné. Výroční zpráva za minulý rok není zatím k dispozici, ale předloni i v roce 2017 tržby a provozní zisk rostly. Firma si meziročně polepšila o 58 milionů, tržby navýšila z jednadvaceti a půl na 23 miliard. Zaměstnanci vysokomýtské Karosy vyrobili vloni přes čtyři a půl tisíce autobusů, nejvíc v historii firmy.

Vedení společnosti mlčí, neúspěch kolektivního vyjednávání komentovat nechce. Stejně se chovalo i vloni, kdy se zaměstnanci rovněž domáhali podílu na zlepšeném hospodaření firmy. Rozsoudit, kdo má větší právo na podíl ze zisku, má, řečeno válečnou terminologií, nezávislý peacemaker. Kdo má pravdu, těžko říct. To, že se v dnešním globalizovaném světe, kde proti sobě stojí hrstka nejbohatších a oceán nejchudších, lidé domáhají důstojného ocenění své práce i u nás, v „montovně Evropy“, zaslouží respekt.