Bez ohledu na aktuálně vyhrocené zahraničně politické vztahy s Ruskou federací, ani na dlouhodobě diskutované téma hybridní války, není pochyb o tom, komu bychom měli za osvobození naší vlasti před pětasedmdesáti lety projevovat vděk. Přinejmenším péčí o památníky padlých a umučených Rudoarmějců. Pomníčků padlých bezejmenných vojáků jsou v našem kraji stovky. Připomínat si je důstojně, bez předsudečné nenávisti na jedné a servility na druhé straně, by mělo být zcela přirozené.

Není na škodu si uvědomit, že ti, jejichž vzpomínku nám mají pietní místa spojená s koncem druhé světové války pomoci udržovat v živé paměti, byli lidé jako my. Lidé z masa a kostí, synové svých rodičů, otcové svých dětí, prožívající stejné obavy i naděje jako my. Lidé které osud a konflikt zavál až sem a kteří při osvobození naší vlasti obětovali to nejcennější. Vlastní život.

Nezapomínejme na ně.