Od malička žiju v Pardubicích a celý život jsem strávil u vody. Jako malého kluka mě mamka dovedla do vodáckého turistického oddílu, který sídlil u Automatických mlýnů. Starší kluci chodili do závodního oddílu v parku Na Špici a jednou mi řekli, ať chodím taky. Mohlo mi být tak 11 nebo 12 let, když jsem začal závodit. Když jsem pak dělal kanoistiku na divoké vodě závodně, získal jsem různé medaile z mistrovství světa i Evropy. Nejde přesně říct, která z nich je nejcennější. Zpětně to beru tak, že to byl krásný život, hrozně mě to bavilo, ale byla to taková příprava na ten opravdový život. Voda tě hodně naučí. Třeba že všechno není tak, jak by být mělo, nebo že musíš mít vytrvalost.

Když se povede vyhrát závod, jsou to obrovské emoce, těch deset minut slávy se nedá zapomenout. Teď jsou ale medaile hozené v šuplíku a ani se na ně nedívám. Uvažuju, že je někam schovám, protože se na ně jen práší. Jsem za ně rád, byla to etapa mého života, ale v 26 letech to skončilo a jedeme dál. Je to něco, čím si člověk na budoucnost nevydělá a potom začíná znovu. Na závody jezdím pořád, u vody jsem neustále, ale mentální zaměření na výkon a úspěchy už vůbec není. Máčel jsem pádlo asi na čtyřech světadílech – v Austrálii, Evropě, Americe a Asii. Největší význam pro mě ale pořád má Labe v Pardubicích, kde jsem strávil nejvíce času.

Nyní jsem v Pardubicích, kde jsem otevřel půjčovnu paddleboardů, takže kolem vody se pořád pohybuji a asi u toho už zůstanu. Pořád si říkám, že nebýt vody, tak teď nejsem tam, kde jsem. Voda mě nasměrovala přesně tam, kam to mělo být. Tři měsíce v roce žijeme s týmem úžasných lidí především půjčovnu. Vyskytli se tu super lidi. Voda odjakživa přitahuje dobré lidi, je to takové prosetí, u vody se snáz a rychleji odkryjí vlastnosti.

Když začala éra paddleboardů, tušil jsem, že by to mohlo v Pardubicích fungovat. Jako kluci jsme jezdili na brigády k vodě, vozili jsme lidi na raftech po Rakousku, vždy mě to bavilo, ale nechtělo se mi jezdit do ciziny. Pak přišly paddleboardy a říkal jsem si, že to bude fungovat podobně, navíc tady v Pardubicích. Je to věc, kterou umí každý, kdo umí jezdit na kole. Máme tu dvě řeky, k nimž lidé nemají žádný vztah, je tu jen pár míst, kde se k řece dostanou. Řekl jsem si, že bychom mohli město naučit žít s řekou. Když jsem před pěti lety řekl, že se lidé budou koupat v Chrudimce, všichni na mě koukali jako na blázna. Dnes se koupou jak v Chrudimce, tak v Labi. Je to podle mě takový dluh, který má město vůči řece – přitáhnout k vodě lidi.

Voda se lidského života hrozně dotýká, bez ní to nejde. Je to pro člověka přítel i nepřítel. Někdy je jí více, povodně ale vždy byly a vždy budou, my se s tím musíme naučit žít. Nemůžu říct, že bych z vody měl někdy strach. Je to spíš takový respekt. Když se u ní člověk pohybuje, tak ví, co je za hranou a co ne. Koukne na peřej a řekne si, že tady nejede. Poprvé po dlouhé době mi voda způsobila úraz. Čistili jsme Chrudimku po bouřce a smetl mě kus dřeva, který mi vykloubil rameno, byl to paradoxně ten největší strach, co jsem kdy měl. O půl sedmé ráno jsem plaval řekou a musel jsem vylézt nahoru na molo. To byl asi nejdramatičtější zážitek, nikdy mi nehrozilo velké nebezpečí. Lidé, kteří u vody vyrůstají, umějí zvážit rizika. Vodu mám jako oheň, dokážu sedět na mole a koukat se na ni celý den. Při jedné letní brigádě jsme na Vltavě půjčovali pomůcky a tam jsme sedávali s koukali na vodu. Vydrželo nám to dva měsíce.