Na vlastní kůži si zažil tlak na úspěch, který se od domácího týmu očekává. Nicméně v osmdesátých letech si nemusel vypínat internet a ignorovat sociální sítě. Každopádně ať už se v Praze hrálo v roce 1947, 1985 nebo 2024, před takovými fanoušky se nesmí propadnout.

„Především si musíme uvědomit, že se šampionát konal v naší republice. Každý na něm chtěl startovat a ne se omlouvat z účasti jako v minulosti. Toho byl trenér Rulík ušetřen. S tím je úzce spjata obrovská zodpovědnost vůči fanouškům. Proto všichni hráči, ať už jsou hvězdy nebo ne, tak byli schopni všechny pokyny plnit. Visel nad nimi velký bič. Diváci nejen ve vyprodané hale, ale i média umějí dát najevo svoji spokojenost nebo nespokojenost. Toho si museli být hráči vědomi, a proto na ledě šlapali jako dobře promazaný stroj,“ říká Jiří Šejba v rozhovoru pro Deník.

close Jiří Šejba. info Zdroj: Město Pardubice zoom_in Jiří Šejba.

S kůží na trh šel Rulík

Česká republika počtvrté v dějinách slaví titul mistra světa v domácím prostředí. Co tomu říkáte?

Po fakt dlouhé době, ale je to paráda. Určitě se klukům podařilo dostat hokej tam, kam patří. Respektive vždycky patřil. Lidi byli fantastičtí, to domácí prostředí hráčům hodně pomohlo. Česká republika se teď bude cítit trochu pyšně. Každopádně takový úspěch může všem prospět po psychické stránce.

Lepší pomsta za ignorování českého hokeje při pořádání Světového poháru nemohla přijít, co říkáte?

Je ale pravda, že už moc našich hráčů v NHL nehraje ty klíčové role. Navíc celkově klesá počet našich hráčů v této zámořské soutěži. Realita je taková, že už tam nemáme takové top guny jako v minulosti. Určitě je dobře, že nás přijeli posílit kluci z NHL. Každopádně se ukázalo, že umíme udělat výsledek, aniž bychom měli tak silný tým jako Švédi nebo Američani.

Nastane po mistrovství světa v České republice hokejový boom?

Vždycky jsme byli součástí nejužší světové špičky. Teď jsme ale měli delší období temna. Je možné, že na základě zlatého turnaje půjde u nás hokej znovu nahoru. O co více se přihlásí nových zájemců, o to je větší šance, že z těch dětí vyrostou noví reprezentanti.

Jaké atributy dovedly národní tým ke zlatu?

Jednoznačně srdce a vůle po vítězství. Kluci táhli za jeden provaz a hráli to, co měli. Nikdo se nesnažil vynikat. Na ledě dodržovali věci, co si řekli v kabině. Vše podpořil vynikající výkon gólmana Dostála. A pak nám pomáhali trochu začarovaní střelci. O tom to je. Všechno musí být dobře naplánované tak, aby se forma načasovala v pravou chvíli.

A také trenér Rulík. Před rokem a půl získal stříbro s dvacítkou a při své premiéře na světovém šampionátu rovnou zlato. Co povíte na takový kariérní postup?

Každý trenér má nějaký rukopis. Jednoho hráče máte víc rád, druhého méně. Určité představy o hokeji má jak on, tak i my. Já osobně bych sestavil ten tým malinko jinak. On šel s kůží na trh a s hráči, které si vybral, se mu vyplatilo. A má titul. Kolikrát, když se staví mužstvo z top hvězd a nevyjde to, tak je z toho člověk rozčarovaný. Pak si říká si: To přeci není možný, vždyť mám k dispozici to nejlepší. Radim Rulík měl tým dobře poskládán, což teď má, na rozdíl od zveřejnění závěrečné nominace, pozitivní odezvu.

Zodpovědnost vůči fanouškům

Po stříbrném juniorském šampionátu zdůraznil čtyři P: pokoru, píli, pracovitost a poctivost. Jak to, že dokázal svoji filozofii přenést mezi dospělé chlapy?

Především si musíme uvědomit, že se šampionát konal v naší republice. Každý na něm chtěl startovat a ne se omlouvat z účasti jako v minulosti. Toho byl trenér Rulík ušetřen. S tím je úzce spjata obrovská zodpovědnost vůči fanouškům. Proto všichni hráči, ať už jsou hvězdy nebo ne, tak byli schopni všechny pokyny plnit. Visel nad nimi velký bič. Diváci nejen ve vyprodané hale, ale i média umějí dát najevo spokojenost nebo nespokojenost. Toho si museli být hráči vědomi, a proto na ledě šlapali jako dobře promazaný stroj.

Po nějakých čtyřiceti letech můžete předat pomyslné žezlo krále domácího mistrovství světa. Nepřišlo vám to čekání už nekonečné?

Každý domácí titul jsme získali v jiné době a každá ta hra s sebou nesla nové prvky. Jinak se hrálo v roce 1947, jinak v roce 1972 a jinak v roce 1985, kdy vyhrála moje generace. Je pravda že devětatřicet let je velikánská díra. Sice jsme několik šampionátů vyhráli, ovšem pokud nezískáte ten titul doma, tak je to bráno vždycky spíš jako neúspěch. Tak snad je doba půstu pryč, vzniká nová éra českého hokeje. Doufám, že nás zase budou mít všude ve světě rádi (směje se).

Kdybyste měl tu možnost, kterému hráči byste pogratuloval osobně? Kdo se vám líbil nejvíc?

Šampionát měl pro mě dvě roviny. Než přijeli kluci z NHL, tak byl hlavním stavebním kamenem Roman Červenka. Správný kapitán, který si už v nároďáku něco zažil. Snažil se kluky směřovat tma, kam mají. Hokejově se mi moc líbil Martin Nečas. Pavel Zacha s Davidem Pastrňákem přijeli prakticky až na play off. Měli to těžší i kvůli přechodu na větší hřiště. Dělali na ledě co mohli, ale bohužel jim to tam tolik nepadalo. Zaplaťpánbůh, že ve čtvrtfinále puk trefil Zachyče a postoupili jsme přes amíky. Na druhou stranu Pasta prokázal, že je top hráčem. Prostě, že umí každou sebemenší příležitost využít. Někdy trvá, než se i ten super střelec rozstřílí. David se ukázal ve správný čas na správném místě a potvrdil svoje kvality. Stačí mu jeden gól a ten gól znamená titul mistra světa.

A komu byste tedy předal to pomyslné žezlo, kdybyste si mohl jednoho z vyjmenovaných vybrat?

Nejvíce se mi líbil Neči. Celoplošný hráč a stále ještě mladý kluk. Určitě má na to převzít roli vůdce národního týmu. Dokazuje to už teď. Ještě o něm hodně uslyšíme.

Který borec ze zlaté party vás nejvíce překvapil?

Brankář Lukáš Dostál. Nemyslel jsem si, že bude chytat v takové famózní formě. Z beků mě mile překvapil David Špaček. Na to, kolik mu je roků, mu dávali trenéři velké porce a on si s tím poradil. V útoku je to trochu jinačí. Tam tam je potřeba, aby útočník uměl jak dopředu, tak i dozadu. Chvilku se dařilo jednomu, chvilku druhému. Nejvíce mě oslovil Martin Nečas.

Touha versus tlak

Co má tým Radima Rulíka společného s mužstvem Luďka Bukače z vašeho roku 1985?

Touhu vyhrát před domácím publikem. S tím souvisí tlak. Na druhou stranu, současní kluci to měli enormně těžší než v naší době. Media, sociální sítě. Výborně to zvládli. V obou případech patřil obrovský dík fanouškům a všem lidem, kteří se zasloužili o to, aby se šampionát uskutečnil v takové famózní atmosféře. Vůbec nedivím tomu, že se objevují hlasy, aby se v Praze konalo každé mistrovství světa (směje se).

Ještě bych si vás dovolil doplnit o společný pomalejší rozjezd. Něco na styl reprezentací ze zámoří. Není to úplně špatná taktika, viďte?

Musíme brát v potaz, že se hráči musejí aklimatizovat. Přijedou z různých týmů prakticky týden před šampionátem. Do toho pak rozlosování. Ve skupině hrají s lehčími soupeři. Zkraje to bylo těžké, chvilku se nám vedlo, chvilku to ve hře skřípalo. Výpadky potkaly i zámořské týmy. Kanada totálně vyhořela v poslední třetině proti Rakousku a Američani proti Slovákům.

Zavzpomínáte, jak si vedl váš zlatý tým v základní skupině?

První zápas super, pak dvě povinné výhry. Jenže po prohře s Amerikou a remíze s Kanadou jsme museli porazit Švédy, protože nás ještě čekali Sověti. Jinak by nám unikla finálová skupina. V ní jsme dokázali vrátit Rusákům prohru a pak už jsme se na vlně euforie a s velkou pomocí fanoušků vezli až ke zlatu. Výsledky, kterých jsme dosáhli, ukázaly, že měli také dobře vybraný tým. A rovněž trenéři to s námi uměli.

A k tomu samozřejmě vyhrává play off gólman. Najdete nějakou podobnost mezi vaším Jiřím Králíkem a současným zavíračem české brány Lukášem Dostálem.

Pekelně se soustředili sami na sebe, aby podali co nejlepší výkon. V tom byl jak Džordžík, tak Dosty mistr. Na obou bylo to i vidět, že vědí, co dělají. A vyzařoval z nich hrozný klid, který potom dál působil kladně na všechny spoluhráče.

Právě od začátku finálového utkání se Švýcarskem vyzařovala z českého týmu ohromná jistota a bylo vidět, že se mu nechce spadnout z vlny euforie. Jako vám v přímém souboji o zlato s Kanadou.

Kluci porazili papírově silnější soupeře. Amíky udolali 1:0, pak totálně totálně zdemolovali Švédy, kteří si mysleli, že na základě svých předchozích výsledků projdou do finále levou zadní . Totálně nás podcenili, čímž vůbec nechci snižovat náš výkon. Naopak ten byl super. Mohli mít pro finále to zdravé sebevědomí hodně nahoře. Trenéři věděli, že máme čest se soupeřem, který výborně bruslí a drží se taktiky. Nemohlo z toho asi vyplynout nic jiného než, že to bude zápas o jednom gólu. Kluci na to byli dobře připravený. Udělali co měli, dali o dva góly víc a vyhráli.

Poslední sonda do roku 1985. Vy jste před soubojem o všechno také nejdříve udolali protivníka a pak rozmetali na prach USA. Tudíž úplně stejné, viďte?

No ještě jsme před tím v závěru základní skupiny už hráli takové své play off. Při nutnosti výhry nad Švédskem jsme mu nasázeli také sedm branek (úsměv). Ve finálové skupině jsme v epickém utkání porazili neporazitelnou sbornou. To nás tak nakoplo, že jsme vrátili Americe prohru s vysokými úroky. Kdy dáte v takovém utkání jedenáct gólů, že jo? I když musím přiznat, že v naší době se ty góly dávali snadněji. Ve finále proti Kanadě už jsme prostě stejně jako současní kluci prohrát nemohli. Kdo dělal nějaký kolektivní sport, tak ví o čem mluvím.

U přenosu radši sám

Kde jste finálové střetnutí se Švýcarskem sledoval? Vešel jste se do O2 areny?

Tam bych ani nedošel (smích). Ne vážně, jsem po operaci kyčle a zrovna rehabilituju na pobytu v Lázních Bohdaneč. Mají tady krásně vybavené pokoje. Sám na dvoulůžkovém pokoji u televize. V klidu.

Takže žádná hromadná místnost s ostatními hosty. Potřebujete být u tak velkého hokejového přenosu sám?

Je to pro mě lepší. Nemohl bych jít někam do sportovky a poslouchat spousta lidí, kteří hokej nikdy nehráli. Jasně, každý máme emoce, ale já si radši vychutnávám přenosy sám.

Byl jste víc nervózní na ledě odpoledne 3. května 1985, nebo u televizní obrazovky 26. května 2024 večer?

No, to je těžké říct. Prožil jsem si finále, takže jsem se dokázal vžít do kůže kluků. Byl jsem v klidu tehdy i teď. Jsem spíše kliďas (smích).

Pohltila rovněž vás atmosféra letošního šampionátu?

Svým způsobem určitě. Diváci byli opravdu skvělí. Nicméně teď to mají o hodně snazší. Režie si dokáže připravit fanoušky, jak potřebuje. Za nás malinko pustili nějakou hudbu a z tohoto pohledu byla atmosféra komornější. Na druhou stranu o to byli ti naši diváci spontánnější. Nikdo je neřídil. Super kulisu nám vytvářeli také.

Máte vysvětlení, proč je Česká republika hokejovým národem?

Může pochlubit bohatou historii a několika úspěchy. Tu cestičku nám dláždili borci už ve čtyřicátých letech minulého století. Fandění se dědí z generace na generaci. Když se u nás zeptáte malého dítěte, co to je hokej, tak ví. S fotbalem patří na číslo jedna mezi českými sporty. A jestli chvilku každý tahá pilku, tak je to jedno. Je ale pravda, že teď za ní zatahal hokej hodně silně (smích).

V hledišti O2 areny se objevovali transparenty s nápisem Pragano. Pětadvacet let se v České republice nemluvilo o ničem jiném než o mega úspěchu v Naganu. Je dobře, že se bude nějaký čas mluvit také o jiném velkém úspěchu?

Co si budeme povídat. Nagano je jenom jedno. Byli tam top hráči z celého světa včetně všech hvězd z NHL. Nicméně první vyhraný šampionát od památné olympiády doma se řadí zařadí těsně za něj.