Můj příběh začal s naší fenkou Suri, které je dnes 10 let. Vyrůstala jsem se psy, měli jsme doma různá zvířata, byla jsem jimi obklopena a měla jsem tedy představu, jak se asi učí, cvičí a jak se s nimi pracuje. Dneska bychom to nazvali klasickou školou, tedy metody korekcí, trestů. Vždy jsem měla psy, kteří to nějak překousali, nebo s nimi nebyly žádné problémy. Nepotřebovala jsem tedy na tom nic měnit. Později, když jsme žili v Británii, jsme si pořídili fenku anglického pracovního kokršpaněla jménem Suri, a dost jsme spolu bojovali. Já si prosazovala svoje a ona mi to vracela zpátky. Jakmile jsem jí korigovala chování, hned mi to vracela ve vyšším levelu. Byli jsme tedy spolu dost nešťastní. Navíc je to velice citlivý pes, a tak velmi reagovala na věci, o nichž jsem neměla tušení, že zvířata řeší – vadili jí lidi, hluk z ulice, kočárky, soužití ve společnosti a mnohé další. Vždy jsem si myslela, že zvířata si přineseme domů, oni dělají, co chceme, a nemají žádný problém. Suri mě začala přesvědčovat o tom, že také řeší spousty věcí, že ne vždy chtějí dělat to, co chceme my, a že ne vždy funguje způsob, jakým se jim to snažíme my vysvětlit. Do toho se objevily její zdravotní problémy, a já se dostala do bodu, kdy jsem si říkala, že už nevím, co s ní. Nevěděla jsem, jak s ní komunikovat, jak ji trénovat. Zbourala mi všechny představy o tom, jaké to soužití s ní bude, jaké aktivity a sporty budeme spolu dělat. V podstatě ji nešlo nikam vzít, někam ji odvézt.

V Británii jsem odebírala tamní časopisy o výchově psů a v jednom z nich jsem narazila na článek mé budoucí trenérky Sarah Fisher. Článek byl o metodě Tellington TTouch (čteme „tý tač“). Jak jsem ho četla, zaujalo mě to, a začala jsem být zvědavá. Pátrala jsem po workshopech a po tom, jak se o metodě dozvědět víc. Říkala jsem si, že pokud mě to zaujme v reálu, tu a tam si zajedu na nějaký další workshop a budeme v tom pokračovat v Čechách, až se sem vrátíme. Odjeli jsme tenkrát na týden na farmu, kde vyučovala Robin Hood, což je sestra zakladatelky této metody. Jela jsem tam přesvědčená, že se budeme za 2 dny vracet zpátky. Suri jsme brali s sebou a já si myslela, že to s ní bude šílené. Nakonec jsme ale vydrželi celý týden. Byl hodně náročný. Hlavně pro mě, a to především emocionálně. Začali mě tam učit jiný pohled na zvířata a na to, jak komunikují, co komunikuji já jim zpátky způsobem, jakým s nimi pracuju, jak s nimi lze zacházet oproti tomu, jak s nimi zacházím já. Byla jsem konfrontována se vším, čemu jsem do té doby věřila. Po týdnu na farmě jsme se vrátili zpět do Manchesteru, kde jsme bydleli a začali jsme se Suri některé věci z tréninku zkoušet, a já jsem zjistila, že to funguje. Když s ní komunikuju jiným způsobem, když se ji snažím víc respektovat a více vnímat, co ona si myslí, tak je se mnou ochotnější spolupracovat a dostáváme se dál ve společné práci. Přeladili jsme se na partnerskou úroveň a já přestávala být bosem, který musí mít vše pod kontrolou. Začala jsem se ladit na to, kde jí můžu víc pomoci, na věci, které jí zadrhávají, jak na tom můžeme společně pracovat. Začala jsem se méně soustředit na to, co je špatně, tedy jak se s ní špatně žije, a začala se soustředit na to, co je na ní skvělé. To je někdy hodně těžké, když má někdo problematického psa. Do toho všeho jsem začala uvažovat nad tím, jak velká škoda je, že v Čechách není nikdo, kdo by s metodou Ttouch pracoval. Do pár měsíců ve mně uzrálo rozhodnutí, že bych ráda nastoupila do tréninkového programu a stala se trenérkou. Nastoupila jsem do tříletého vzdělávání, začala se učit více a více o této technice a začala pracovat i s jinými zvířaty.

Ttouch se zabývá lidmi, psi, koňmi, chameleony, morčaty, králíky, kočkami, krysami, pavouky, hady, v podstatě je možné pracovat s jakýmikoliv tvory. Dnes je rozdělen do tří skupin. Pro lidi, pro velká zvířata a pro společenská zvířata, kam spadají domácí mazlíčci. Já jsem trenérkou právě pro domácí mazlíčky. Ttouch je založen na komunikaci se zvířetem a společné důvěře. Na těchto dvou elementech to stojí. Věci, které během výuky děláme, pomáhají obojí budovat. Klíčové u metody je, že se zvířetem vedeme konverzaci, místo klasického „smíš/nesmíš“, protože zvířata pak daleko lépe reagují na informace, které od nás dostávají. Ví, že mají příležitost říci, že se jim něco nelíbí a nechtějí to, a my v ideálním případě tuto informaci zachytíme a tím pádem změníme to, co se zvířetem děláme. Často zvíře řekne, že něco nechce, protože se toho bojí a my můžeme hledat nějaký jiný způsob, jak mu věc/situaci představíme, aby s tím nebyl problém. Je to úžasný nástroj pro budování vztahů, vzájemné poznávání se a následnou komunikaci. Dává nám užitečný způsob jak se zvířetem interagovat třeba jen na gauči, jak zvíře dobře znát a jak rychleji poznat, když se u zvířete něco děje třeba ze zdravotních důvodů a být tak například u veterináře dřív, než když už je opravdu zle.

Na začátku společných tréninků se učí člověk poznávat například svého psa, ukazujeme a vysvětlujeme si různé způsoby komunikace, vyvracíme si různé mýty, které jsou zakořeněné, jako například, že když pes vrtí ocasem, tak je kamarád atd.

Touch znamená dotek, používáme tedy poměrně hodně specifických doteků. Dále používáme určitá vybavení a pomůcky, které nám umožní se zvířetem pracovat, nebo zvířeti nějak přímo pomáhají a třetím elementem je práce na hřišti. Můžeme se teď podívat blíže na tyto tři prvky.

Pomalu tedy pracujeme na dotykové části. Člověk se snaží dotýkat svého zvířete podle nějakých pravidel, které vysvětluji. Ukazujeme si jednotlivé dotyky, vysvětlujeme si, jak se provádí, k čemu je každý dotek dobrý. Doteky si lidi zkouší, aby je pak mohli společně se zvířetem provádět i doma. Cílem tréninků doteků je často navázání kontaktu se zvířetem, člověk se učí to, kde se například jeho pes rád nechává hladit. Bavíme se i o tom, kde je zvíře citlivější, kde se mu líbí dotyk, kde se mu naopak nelíbí. Vše na základě pozorování součinnosti člověka a jeho mazlíčka. Doteky mohou být vhodné k relaxaci zvířete, k aktivování jeho tělesného a zdravotního potenciálu. Pracujeme s jeho různými bloky v těle, které si s sebou nese zvíře například v důsledku stresu. TTouch je hodně jemný dotek. Dotykem se ovlivňují buňky a dochází k přenosu informací na buněčné úrovni. Cílem je obnova a regenerace sil právě už na buněčné úrovni. Při nácviku dotyků nepoužíváme jenom ruce, ale různé příjemné materiály, prachovky, štětečky, peříčka, houbičky. Často na zvíře rukama ani sahat nejde, nebo by to nebylo bezpečné.

Práce na hřišti je vhodná k pozorování zvířete a k umožnění mu prozkoumat a rozšířit svůj potenciál a komfortní pole. Na přípravu hřiště lze použít spoustu věcí, které třeba leží kolem domu. Klády, kameny, cihly, trubky, násady, prkna, odřezky koberců, plachty, žebříky, dětské bazénky, polystyrén. Každý si takové hřiště může lehce postavit sám. Zvířata na něco šlapou, mezi něčím chodí, s něčím se seznamují. Já pozoruji, jak zvíře pracuje se svým tělem, jestli s ním nakládá efektivně, jak mu je v jeho těle, jak vypadá jeho pohyb, jestli si nějak ulevuje, jestli jsou typy povrchů, na které je mu nepříjemné šlapat, jestli mu vadí nějaké zvuky, nějaké materiály. Jde zde skvěle vidět interakce člověka s jeho zvířetem a to, jak spolu komunikují. Práce na hřišti je také skvělá v případě, že zvíře neakceptuje dotyk a je potřeba učit se důvěry s lidským partnerem, přes práci s vodíkem až k doteku.

Nejznámější z pomůcek, které používáme je bandáž. Bandáže jsou nyní hodně populární a málokdy se ví, že jde právě o metodu převzatou z Ttouch. Bandáže jsou hodně zmiňované například v období petard, kdy slouží ke zklidnění zvířete. Já ale zdůrazňuji, že to není všespásná metoda. Je zde potřeba určitá práce, a i bandáž musí fungovat na bázi nabídky. Jestli ji zvíře vůbec přijme, a když už ji přijme, jestli ji vůbec vnímá jako užitečnou a přínosnou. Dále používáme postroje pro jednotlivé účely, které chceme dělat. Jde o to, aby byly lehké, aby dobře padly. Nabízí několik způsobů, jak připnout vodítko (i vzhledem k práci na hřišti), jsou důležité při tréninku chození na vodítku, mohou pomáhat zvířeti s rovnováhou. Další pomůckou jsou samotná vodítka - freedom handle, kterým já osobně říkám svobodné držadlo. Využíváme také při nácviku rovnováhy, při nácviku interakce s okolním světem.

Všechny metody se vzájemně kombinují při jednotlivých trénincích a každý trénink je jedinečným koktejlem namíchaným pro konkrétní zvíře s jeho lidským parťákem.

Velkou částí práce se zvířetem je pozorování. Moje zkušenost je taková, že když jsem s metodou začínala, přišlo mi těžké vidět všechny ty věci, které vidím dnes. Dobrou zprávou je to, že se to každý může naučit. Je to jako s řízením auta. Ze začátku nám také přijde, spousta věcí, které u té činnosti musí hlídat a vědět, ale časem jezdíme bez mrknutí oka a spoustu z těch věcí vidíme automaticky.

Lidé, kteří by měli zájem o trénink se svým domácím mazlíčkem, mne mohou najít na internetu na mých webových stránkách www.ttouch.cz. Tam jsou uvedeny kontakty, na nichž mne mohou kontaktovat. Pořádám workshopy a mým přáním je, abych nebyla, jako dosud, jedinou trenérkou v ČR, protože je skvělé sdílet své zkušenosti a poznatky jinak než přes online prostor. Moc se těším, že to tak jednou nebude. Ráda bych sem dále zvala zahraniční instruktory, pod jejichž vedením by zde mohly probíhat tříleté kurty pro budoucí trenéry. O Tellington TTouch si můžete přečíst i v knize vydané nakladatelstvím Plot, která se jmenuje Tellington TTouch pro psy. Autorkou je Linda Tellington-Jones. Poslechnout si povídání o TTouch můžete na www.pejskarium.cz.

Martin Vařejčko