Hana Jeništová: Šperky mě učí, že chyba je přítel

Nakonec jsem zjistila, že ve školství jsou nastavené podmínky, které jsou pro mě nesmyslné. S některými dětmi jsem cítila, že jsme na společné vlně, některé potřebovaly někoho jiného. Každé dítě má jiné tempo, jiné dary, talenty a potřebuje, aby byla podpořena právě ta jeho jedinečnost. A právě jedinečnost je důležitá a významná i pro mě, a je tím, k čemu já tady teď směřuji.

Zdroj: Martin Vařejčko

Po 20 letech ve školství jsem tak dala výpověď. V té době jsem se setkala s citátem jednoho psychologa: „Není třeba příliš vychovávat, je třeba dobře žít. Dítě se přidá.“ Zastavila jsem se tedy s myšlenkou, že je třeba pěkně žít. Zároveň jsem si ale kladla otázku, co budu dělat.

Zdroj: Martin Vařejčko

V roce 2012 jsem se setkala s technikou drhání šperků. Bylo to jedno z těch setkání, které ladí s duší. Technika drhání, a s ní spojené šperky, ke mně jednoznačně patřila a patří. Byla jsem z toho doslova fascinovaná. Pak už jsem se učila jako samouk. Jde o techniku, kdy prsty dělám uzlíčky, až vznikne jedinečný šperk. Jde to pomalu, ale poctivě. Jeden šperk trvá zhruba den.

Zdroj: Martin Vařejčko

Začínala jsem s kameny, ale v jednu chvíli jsem si kladla otázky, proč mám tendenci si věšet kámen na krk. Kámen si neumím vybrousit, musím si ho koupit. A tak dávám přednost dřevu. Je pro mě důležitá ta alchymie proměny, kdy si dřevo připravuji sama, už od kmene, i s tou pokorou čekání, aby to vyschlo, a že to může prasknout. Je v něm pro mě oproti kamenům lehkost, teplost.

Zdroj: Martin Vařejčko

Zajímavé jsou i cesty, jak se ke mně dřevo dostane. Většinou někdo zavolá: „Spadla nám švestka, má krásnou kresbu, nechcete si přijet?“ A my si chceme přijet. S vozíkem. Přivezeme si kus klády, nařežeme si ho. Fascinuje mě, jak se dřevo proměňuje, když ho brousím, jak se začne objevovat tvar. Micro macramé, jak se drhání říká v cizině, má samozřejmě nějaká pravidla a zákonitosti. Například do jakého tvaru dřevo brousit, aby šly šňůrky uchytit. Vím ale, že dělám tvary, které nikdo jiný nedělá.

Zdroj: Martin Vařejčko

A jako ke mně přichází dřevo, nachází si mne i lidé. Kontaktují mne a společně pak tvoříme originální a jedinečný šperk. Například ze dřeva z oblíbeného lesa, nebo z rodových stromů. Lidé ke mně sami přichází se záměrem, jak by šperk měl vypadat, vypráví o krajině, ve které žijí a společně vytvoříme šperk, který symbolizuje toto místo.

Zdroj: Martin Vařejčko

Jaká je moje cesta tvoření? Mám ráda rána. Nevstávám na budík, právoplatně se probudím, vyspím se do růžova a nechávám si čas na snění. A pak třeba přijde impulz k tvoření, k pohybu. Nechávám se inspirovat, někdy se vracím k situacím a zpětně na ně hledím, jestli byly pro mne dobré, jestli jsem dělala dobře v souladu se sebou a okolím, nebo jestli mi to vzalo nějakou energii. A pak, na začátku vzniku šperku, vezmu do ruky dřevo nebo kámen a ptám se ho, která barva mu sluší. Jedu s ním podél barev a nechám ho, ať si vybere, ať to zarezonuje. A tvořím.

Zdroj: archiv H. Jeništové

Ze začátku, když jsem odešla ze školství a začala dělat věci v souladu s mou duší, jsem se potkávala s lidmi, kteří mi říkali: „Ale to nemůžeš! Nemůžeš dělat tohle! A jindy zase tamto!“ Časem jsem přišla na to, že tyto věty jsou vlastně jejich vnitřní hovor k nim samým. To oni musí takhle hlasitě přesvědčit sami sebe, aby nakonec nezjistili: „Ono to fakt jde? Jak to, že to nedělám? Jak to, že tu pořád takhle blbnu?“ Na začátku byla stejnou výzvou i moje hlava, která přicházela s podobnými pochybnostmi. Obzvláště jako učitelka jsem se pohybovala na rozmezí, co je dobře, co je špatně, aby všechno bylo dokonalé. Aby to mělo tah, a že nesmím dělat chyby, a že chyba je nepřítel.

Zdroj: archiv H. Jeništové

Co mě však šperky učí je to, že chyba je přítel a může být veliká výhra, když (podle té původní myšlenky) něco drhám „špatně“. A tak třeba pářu, a pak tu chybu udělám na stejném místě znovu. A přijde zastavení, že tak to tedy vlastně asi má být, a já ten šperk otočím a pokračuju s ním vzhůru nohama. A přijde nová cesta. Učím se milovat chybu. Učím se vlastně tak, jak jsem se nikdy neučila. Hodně o pokoře. Například o pokoře k inspiraci, ke svým snům. Když nechceme slyšet intuici a ten vnitřní hlas, tak on slábne a slábne. Ale když ho s pokorou posloucháme, tak vše plyne a přichází k nám věci, které prostě hlavou nevymyslíme.

Zdroj: archiv H. Jeništové

Nyní pořádám kurzy drhání, ale mám i další vize do budoucna. Jedna z nich je sdílený ateliér. Je hodně žen, které si potřebují někde odpočinout, odskočit si od rodin a někde si namalovat obraz, něco vytvořit. Budou moci přijet sem, napsat si báseň, složit si píseň. Budou zde mít prostor pro sebe, pro svoje tvoření a vyjádření. Pro svoje zastavení a přemýšlení, co dál. Další z vizí, které mám, je to, že bych ráda dělala setkání s lidmi, kteří chtějí tvořit. Je jedno jestli rukama, nebo ve svém snovém světě, nebo si rekapitulovat své dary a talenty. Bude se to jmenovat Tvořím svůj život. Svět potřebuje lidi, kteří jsou v pohodě.

(autor: Martin Vařejčko)

Zdroj: archiv H. Jeništové